Stařenka si všimla malé holčičky, která plakala u hrobu své matky, a když se přiblížila, velmi ji překvapilo, co holčička šeptala

Tichý podzimní večer zbarvoval hřbitov jemnými zlatavými tóny. Stařenka Marie, jako obvykle, přišla k hrobu svého manžela zapálit svíčku a v tichosti si s ním „pohovořit“. V této rutině nacházela útěchu a spojení s milovanou minulostí.

Když kráčela po úzké pěšince, zaslechla tiché vzlyky. Její pozornost upoutala malá postavička sedící u jednoho z hrobů. Byla to asi osmiletá dívka s dlouhými světlými vlasy spletenými do copánků. Seděla, objímala si kolena a tiše plakala. Marie zpomalila, aby dívenku nevyděsila, a rozhodla se přistoupit blíž.

— Ahoj, děvenko. Ztratila ses? — zeptala se opatrně, když se posadila na nedalekou lavičku.

Holčička zvedla hlavu a její uplakané oči se setkaly s Mariiným laskavým pohledem. Zavrtěla hlavou.

— Ne… Přišla jsem za maminkou, — zašeptala tiše a znovu sklopila zrak na náhrobek. Na kameni bylo vyryto: „Milovaná maminka. Navždy v našich srdcích“.

Marie cítila, jak jí sevřelo srdce lítostí. Pokusila se najít slova útěchy, ale dívka najednou začala mluvit. Její hlas se chvěl, ale byl plný odhodlání.

— Vyprávím mamince své tajemství, — zašeptala. — Vím, že mě slyší.

Marie překvapila její upřímnost a rozhodla se zůstat poblíž, aby dívenka nezůstala sama. Po chvíli ticha holčička opět promluvila a její slova Marii znepokojila.

— Poprosila jsem ji, aby si nevzala tátu, tak jako si vzala sebe. Řekla jsem, že budu hodná, že ho budu poslouchat, jen ať zůstane. Myslíte, že mě uslyší? — zeptala se holčička s nadějí v očích, hledíc na Marii.

Marie se pokusila usmát, i když v ní rostlo znepokojení. Co se mohlo v této rodině dít, že dívenka říká takové věci? Dívka však pokračovala, jako by byla Marie jedinou osobou, které mohla své myšlenky svěřit.

— Táta říká, že někdy vidí maminku ve snu. Volá ho k sobě. A já se bojím, že půjde za ní a nechá mě tu samotnou.

Tato slova Marii hluboce zasáhla. Cítila, že musí něco říct, aby holčičce alespoň trochu ulevila.

— Tvoje maminka tě moc miluje, děvenko. Chce, abys byla šťastná a aby ti bylo dobře. Nikdy by nechtěla, abys zůstala sama, — řekla Marie jemně a položila dívence ruku na rameno.

Dívka se zamyslela, a pak tiše dodala:

— Tak proč mi řekla, že na nás obě brzy počká?

Marie cítila, jak jí dech uvízl v hrdle. Tato slova zněla, jako by dívka věřila, že s ní její matka nějak komunikuje. Mohlo to být jen dětské fantazírování, únik od reality?

Stařenka strávila s dívkou ještě nějaký čas, snažila se ji uklidnit a odvést její pozornost. Když spolu opouštěly hřbitov, Marie se rozhodla zjistit, kde holčička bydlí, a zda má dospělé, kteří by jí mohli pomoci.

Druhý den se vydala na adresu, kterou jí dívka popsala. Dveře jí otevřel unavený muž, bledý a s prázdným pohledem. Byl to dívčin otec. Marie mu vyprávěla o jejich včerejším setkání a v jeho očích se objevil záblesk pochopení.

— Máte pravdu… Byl jsem tak pohlcený vlastním žalem, že jsem si nevšiml, jak moc to bolí ji, — přiznal. — Děkuji, že jste ji tam nenechala samotnou.

Marie pocítila úlevu, když viděla, jak muž objímá svou dceru, poprvé po dlouhé době jí projevuje lásku a péči. A holčička se usmála, šeptajíc své mamince, že teď už bude všechno v pořádku.