Starávala jsem se o ně celé roky. Ale to, co přišlo po jejich pohřbu, mnou otřáslo až do morku kostí…

Na ten telefonát nikdy nezapomenu. Hlas v sluchátku byl suchý, jistý, cizí:
— Prosím, přijďte ve středu ve tři hodiny. Je to důležité.

Stála jsem tenkrát u okna, dívala se na prázdný dvůr naproti a bezděčně žmoulala pásek od kabelky. Od chvíle, kdy se zavřely okenice v domě starých sester, změnil se rytmus celé ulice. Pořád se mi zdálo, že se branka zase otevře a ozve se Mariin hlas: „Aninko, stav se na chvilku…“. Ale branka mlčela.

Odložila jsem telefon a dlouho seděla schoulená, s koleny přitisknutými k hrudi. Co tak důležitého může mít notářka pro mě? Jsem obyčejná zdravotní sestra, která bydlí v babiččině domě a chodí na noční služby. Nemám žádné dědictví, žádné velké peníze ani tajemství. Jen prázdný termohrnek v tašce a věčné vyčerpání ve tváři.

…Když jsem se sem nastěhovala, naproti už bydlely čtyři staré sestry. Všem bylo přes osmdesát a každá měla svou povahu. Marie — přísná, ale laskavá, s vráskami u očí, které připomínaly úsměv. Pavlína — tichá, s vyšíváním v ruce, dokázala hodiny sedět nad ubrusem. Zina — veselá, rozesmála se do slz kvůli každé maličkosti. A Naděžda… ta byla nejkřehčí, často nemocná, a já k ní téměř denně chodila měřit tlak nebo přinést léky.

Zvykla jsem si na ně jako na vlastní kuchyň nebo zahradu. Ráno, když jsem se vracela z noční směny, vždycky jsem se stavila: donesla chléb, ovoce, někdy jsem uvařila velký hrnec polévky. Poslouchala jejich příběhy o mládí, o válce, o mužích, kteří už dávno nebyli.

— Ty jsi anděl, Aničko — šeptala Marie, když jsem jim měnila žárovku nebo otvírala pevně zašroubovanou sklenici marmelády. — Dovol aspoň, ať ti zaplatíme.
Vždycky jsem zavrtěla hlavou: — Ne, Marie. Já k vám nechodím kvůli penězům.

Měsíce ubíhaly a jedna po druhé odcházely. Každý pohřeb jsem prožívala, jako by odcházela část mojí vlastní rodiny. A když odešla i ta poslední, ticho naplno zaplnilo jejich dvůr. Přesto jsem se denně zastavila u branky — ze zvyku. A pak zazvonil telefon z notářské kanceláře.

Ve středu jsem vešla do kanceláře. Vonělo to tam starým dřevem a papírem. U dlouhého stolu seděly „děti“ sester — dospělí, vážní, s tablety, v drahých sakách. Cizí tváře, ale v každé z nich se daly poznat rysy těch žen, které jsem znala tak důvěrně.

Notářka, paní Eva, promluvila klidným hlasem:
— Závěti byly sepsány při plném vědomí a svobodné vůli…

Poslouchala jsem a najednou zaslechla to nejdůležitější:
— Obytný dům se všemi stavbami a vybavením… odkazují občance Anně Novotné…

Trhla jsem sebou, jako by mě zasáhl blesk.
— Promiňte… cože? Dům? Jejich dům?

Notářka zvedla oči od papírů.
— Ano. A všechno, co je uvnitř. Na znamení vděčnosti za péči. A také prosba, abyste nezapomněla na „Levandulovou hodinku“.

Ta dvě slova mě probodla skrz naskrz. „Levandulová hodinka“ — náš malý rituál. Každý den v pět postavily na stůl vázu se sušenou levandulí a uvařily čaj. Seděly jsme, povídaly si, poslouchaly staré rádio.

V místnosti se rozhostilo ticho. Příbuzní na sebe pohlédli: v některých očích se zaleskl žal, v jiných chladná křivda. Pavlínina dcera prudce odsunula židli:
— To je nesmysl. Ten dům patřil rodině celé generace!

Notářka klidně odpověděla:
— Závěť je jejich vůle.

Na mě se obrátil Zinův synovec, vysoký muž s aktovkou:
— Vy… vy jste toho využila, že? Soucitu, dobroty…

Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
— Ne — odpověděla jsem až překvapivě klidně. — Já jsem jen chodila na návštěvy.

A tím to skončilo.

Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Před očima se mi vybavovaly jejich tváře: Marie s teplou dlaní, Pavlína nad výšivkou, Zina, smějící se až k slzám, a Naděžda, vděčně kývající hlavou, když jsem přinesla prášky.

Seděla jsem u okna a šeptala do tmy:
— Proč? Proč zrovna já?

A najednou, jako by přímo z ticha, jsem zaslechla hlas — tichý, ale jasný:
— Protože jsi byla s námi, když to bylo nejdůležitější.

Rozplakala jsem se. Ne ze štěstí, ne kvůli nečekanému daru — ale proto, že čtyři staré ženy uvěřily: jejich dům, jejich vzpomínky, jejich „Levandulová hodinka“ budou dál žít ve mně.

Teď je ten dům můj. Ale ve skutečnosti je pořád jejich. A možná to tak má být.