Stala jsem se matkou nevidomému dítěti, kterého se vzdali, prošla s ním roky bolesti a radosti… ale když mu bylo 13 let, někdo zaklepal na naše dveře… 

V životě by mě nenapadlo, že mě osud přivede k dítěti, které jsem neporodila, ale které se mi stalo bližším než samotný život.

Když mi bylo něco málo přes třicet, občas jsem pomáhala v dětském domově. Nosila jsem věci, četla pohádky, prostě jsem byla s dětmi. A mezi všemi dětmi byl jeden chlapec. Byly mu jen tři roky. Malý, hubený, s očima, které nic neviděly. Pořád seděl stranou, držel starou měkkou hračku. Ostatní si hrály, smály se, ale on poslouchal. Poslouchal kroky, hlasy, vítr za oknem. Zdálo se, že chytá svět ušima, protože jinou možnost neměl.

Sedla jsem si k němu a začala mu vyprávět, co vidím. Jak slunce svítí na parapet, jak kočka přeběhla dvůr, jak za oknem žluté listy tančí ve větru. Poslouchal a usmíval se tak tiše a čistě, že mi srdce tleskalo radostí.

Přicházela jsem domů a nemohla ho dostat z hlavy. Manžel nejdříve říkal: «Bereš si to moc k srdci». Ale pak jsme tam šli spolu a on také zmlkl. Chápali jsme: to není jen soucit, je to něco víc. Báli jsme se, protože adoptovat nevidomé dítě — to není jen krok, to je celý život. Ale srdce rozhodlo za nás. Podali jsme dokumenty a vzali si ho domů.

Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera. Držel mě za ruku tak silně, že mi prsty zbělaly. Třásl se. Naklonila jsem se k němu a řekla: «Teď jsi doma. Jsem tvá máma. Už nikdy nebudeš sám».

První roky byly nejtěžší. Špatně spal, budil se na každý šum. Učila jsem se mu všechno vysvětlit slovy: kde je stůl, kde dveře, jak voní čerstvě upečený chléb, jak dešť bubnuje na střechu. Padali jsme, vstávali, smáli se a plakali spolu. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem usínala v sedě na podlaze vedle jeho postýlky. Stačilo ale slyšet jeho smích a všechny síly se vrátily.

Rostl. Naučil se sám nalévat čaj, sám si najít své věci. Vodila jsem ho do speciálních škol, kde se učil číst Braillovým písmem. Pamatuji si, jak poprvé složil prsty slovo «máma» a ukázal mi to. Plakala jsem ten večer.

Kladl otázky, které trhaly duši: «Mami, jakou barvu má nebe?» nebo «Jak vypadá sníh, když ho nemůžu dotknout?» Učila jsem se to vysvětlovat: ne barvami, ale pocity. Spolu jsme vymýšleli «naše barvy»: dešti — šedou chuť, slunci — vůni teplého chleba, moři — zvuk svobody.

Byli jsme rodina. Plnohodnotná. Přestala jsem dělít: zda je cizí nebo můj. Byl můj syn, a tečka.

Uteklo deset let. Bylo mu třináct. Už byl vysoký, sebevědomý, uměl se sám orientovat na ulici, počítal kroky, pamatoval si odbočky. Měl přátele, dokonce chodil sám do hudební školy — hrál na klavír. Hrdě jsem na něj plakala.

A jednou někdo zazvonil na dveře. Otevřela jsem a uviděla muže a ženu. Vypadali zmateně, drželi se za ruce. První věc, kterou řekli, byla: «Jsme rodiče».

Půda se mi pod nohama otřásla. Řekli jeho jméno — to, které bylo ve starých dokumentech, před adopcí. Došlo mi: jsou to oni. Praví.

Začali plakat. Vyprávěli, že když se narodil, bylo jim dvacet let. Žili chudě, báli se a když se dozvěděli, že syn je nevidomý, nevydrželi to. Odevzdali ho. A pak nemohli dále žít s tou vinou. Uplynuly roky, hledali ho a konečně ho našli.

Poslouchala jsem je a nevěděla, co dělat. Srdce puklo. Ano, dali mu život. Ale já s ním byla deset let. Držela jsem ho za ruku, když padal. Byla jsem s ním na operacích, ve školách, v první školní den. Znala jsem každý jeho smích a každý jeho strach. A teď přišli — jen říci: «Jsme rodiče»?

Rozhodla jsem se říct synovi pravdu. Seděli jsme večer v kuchyni, bála jsem se, že se ke mně otočí zády. Ale vzal moji ruku a řekl:
— Mami, vždycky budeš moje máma. Ale chci je poznat.

Nevydržela jsem a rozbrečela se.

Teď občas přicházejí. Nosí dárky, mluví hezkými slovy, prosí za odpuštění. Nedržím zlobu, i když se mi srdce svírá. Ale jedno vím jistě: máma — to není jen ta, co porodila. Máma — to je ta, co zůstala. Ta, co milovala, když bylo děsivé, těžké a bolestivé.

A přesto občas v noci přemýšlím: co dál? Nevezmou mi ho? Nechce odejít k nim? A v těchto momentech ho pevně držím za ruku a opakuji si: «Je můj. Můj syn».

A co si myslíte vy? Je možné odpustit rodičům, kteří se vzdali dítěte a pak po letech přišli — když už vyrostl ve tvých rukou?