Sousedka shora neustále zalévala můj byt a odmítala platit za opravy. Trpěla jsem to rok. A pak jsem náhodou zjistila jeden její tajemství. A využila jsem ho tak, že přišla sama s penězi a omluvou…

Všechno začalo před rokem. Přišla jsem domů z práce a uviděla na stropě v ložnici žlutou skvrnu. Malou, ale rostoucí. Vyšla jsem za sousedkou nahoru. Otevřela mi dveře a podívala se na mě lhostejně.

Vysvětlila jsem jí, že došlo k úniku vody. Pokrčila rameny: “U mě je všechno suché. Asi máte staré trubky.” Zavřela dveře. Zavolala jsem instalatéra. Vyšel za ní, zkontroloval — teče její pračka, hadice je poškozená. Řekl jí o tom.

Opravila hadici. Ale platit za mou opravu odmítla. Říkala — dokaž, že je to kvůli mně. Ukazovala jsem jí zprávu od instalatéra. O mávání rukou: “To nic nedokazuje.”

Za tři měsíce se to stalo znovu. Zapomněla uzavřít kohoutek v koupelně, voda tekla ke mně. Tentokrát se poškodil celý strop v chodbě, tapety se odlouply, omítka se pokryla skvrnami. Oprava stála tisíc pět set euro.

Vyšla jsem za ní znovu. Ukázala jí účet od řemeslníků. Požádala jsem ji, aby zaplatila alespoň polovinu. Podívala se na mě chladně: “Já jsem nic nezalévala. Možná vám teče střecha.”

Obrátila jsem se na správce domu. Udělali inspekci, sepsali zprávu — příčina úniku je v bytě sousedky. Předali jí dokumenty. Ignorovala je.

Podala jsem žalobu. Soud se táhl měsíce. Nechodila na líčení, posílala advokáta, který nacházel důvody pro odklady. Trávila jsem čas, nervy, peníze na právníky. A ona nahoře žila v klidu, aniž by se omluvila.

Po roce se to stalo potřetí. Nechala otevřený kohoutek v kuchyni a odjela na víkend. Voda tekla dva dny. Můj byt byl kompletně zatopený. Stropy, stěny, nábytek, technika. Škoda — více než pět tisíc euro.

Šla jsem za ní, když se vrátila. Křičela jsem, požadovala kompenzaci. Dívala se na mě lhostejně: “Obraťte se na soud. Já nic dobrovolně platit nebudu.”

Byla jsem na pokraji. Rok trpění, tři úniky, tisíce euro ztrát, nekonečné soudy. A ona se ani jednou neomluvila.

A pak náhoda, která všechno změnila. Potkala jsem na dvorku ženu, která se představila jako realitní makléřka. Zeptala se mě, jestli vím, kdo bydlí v bytě nad mnou. Ukázalo se, že majitel toho bytu ho pronajímá mé sousedce, a ona ho dále pronajímá ilegálně, bez jeho vědomí.

Realitní makléřka mi vysvětlila: majitel prodává byt a příští týden přijede kupující k prohlídce. Neví, že tam bydlí někdo jiný než osoba, které ho pronajal.

Nejprve jsem si neuvědomila dobrou příležitost. Ale pak jsem si pomyslela: pokud majitel zjistí, že jeho byt je dále ilegálně pronajímán, zruší smlouvu. Sousedka přijde o bydlení.

Nalezla jsem kontakt na majitele přes realitní makléřku. Zavolala jsem mu. Představila se jako sousedka zespoda. Vyprávěla jsem mu o únicích, škodách, o tom, že jeho byt je dále pronajímán bez jeho vědomí.

Přijel druhý den. Vyšel za sousedkou. Otevřela dveře, uviděla majitele — a zbledla. Požadoval vysvětlení. Začala se vymlouvat, lhát. Nechtěl to slyšet.

Na místě zrušil smlouvu. Dal jí dva týdny na vystěhování. Řekl, že pokud se nevystěhuje dobrovolně — vystěhuje ji soudně. A bude požadovat kompenzaci za ilegální pronájem.

Sousedka ke mně přišla ten samý večer. Stála na prahu bledá, s obálkou v ruce. Podala mi ji: “Tady jsou peníze za všechny úniky. Plná částka. Odpusťte mi.”

Vzala jsem obálku. Bylo v ní pět a půl tisíce euro — přesně tolik, kolik stály všechny tři opravy. Omluvila se ještě jednou a odešla.

O dva týdny se odstěhovala. Už jsem ji neviděla.

Opravila jsem byt za její peníze. Byt je opět v pořádku. Noví nájemníci nahoře jsou klidní, pečliví, žádné problémy.

Ale občas na tento příběh myslím. Rok jsem to snášela, obracela se na oficiální instituce, snažila se to vyřešit zákonem. Nic nepomohlo. A jedna náhodně zjištěná tajnost vyřešila problém za tři dny.

Nepřímo jsem ji nešikanovala. Nehrozila jsem jí. Jen jsem majiteli sdělila pravdu o tom, co se dělo v jeho bytě. A pak se všechno stalo samo.

Mohla se omluvit a zaplatit první opravu před rokem. Stálo by to pět set euro. Místo toho to ignorovala, odmítala, vedla to ke třem únikům a pěti tisícům škody. Pak za vše zaplatila jednorázově, když pochopila, že přijde o bydlení.

Necítím vinu. Jen jsem majiteli sdělila fakt — jeho byt je používán nelegálně. Bylo to jeho právo to vědět.

Ale otázka zůstává: jednala jsem správně? Využila jsem cizí tajemství, abych dosáhla spravedlnosti, když oficiální cesty nefungovaly?

Nebo jsem měla pokračovat v čekání na rozhodnutí soudu, které mohlo trvat ještě rok, zatímco by ona nadále žila v klidu, ignorujíc všechna rozhodnutí?

Být upřímní: pokud byste rok trpěli drzého souseda, který vám způsobil škodu a odmítal platit, a pak náhodou zjistili jeho tajemství — využili byste tuto informaci? Nebo si myslíte, že to není etické, i když zákon na vaší straně nefunguje?