Vždycky jsem měla dobré vztahy se svou sousedkou Kateřinou. Často ke mně chodila na čaj, sdílela recepty na chutné saláty a občas si ode mě půjčovala peníze.
Má malou dceru – pětiletou Aničku. Její bývalý manžel však alimenty neplatí příliš spolehlivě.
Vím, jak těžké je vychovávat děti bez manžela. Můj syn už dospěl a odjel studovat do jiného města. Žiji tedy sama. Jsem filoložka, pracuji v knihovně a navíc rediguji texty. Syn potřebuje podporu a i já bych chtěla žít dobře – proto dělám, co můžu.
S Kateřinou jsme si vždy rozuměly. Mluvily jsme o všem – o malých i velkých dětech, cestování a samozřejmě i o mužích. Na svátky jsme si vždy vyměňovaly drobné dárky.
Jednoho dne mi byla nabídnuta práce v úklidové firmě. Výborný plat a menší pracovní zátěž. Firma je malá, předchozí zaměstnankyně se rozhodla pracovat na volné noze. Stále uklízí byty a kanceláře, ale už sama na sebe, bez odvodu provize firmě.
Začala jsem o této nabídce vážně uvažovat. Příjem by byl třikrát vyšší než nyní. Když jsem o svých plánech řekla Kateřině, byla v šoku.
– Ty chceš jít dělat uklízečku? S tvým vzděláním? To snad nemyslíš vážně! – zvolala sousedka a začala mávat rukama.
– A co je na tom špatného? Peníze jsou dobré, – odpověděla jsem s úsměvem. Na začátku mě její reakce pobavila – byla tak emotivní.
– Jaké peníze? Uklízet jdou jen ti, co nemají jinou možnost, – řekla Kateřina s opovržením a obrátila oči v sloup.
– Ti, kdo chtějí vydělat, jdou. A teď se v úklidu dobře platí, – vysvětlila jsem klidně mladší sousedce.
Kateřina však neustávala. Řekla tolik nepříjemných věcí, že je ani nechci opakovat. Několikrát zmínila mé vzdělání a prosila mě, abych nedělala ostudu synovi.
– Koho bych měla ostudit? Nechystám se přece dělat společnici, ale zaměstnankyni úklidové firmy. Poctivá práce není nikdy ostudná, – odpověděla jsem a opravdu jsem si přála, aby Kateřina opustila můj byt. Rozhovor už mi byl nepříjemný.
Samozřejmě jsem neměla v úmyslu Kateřinu poslouchat a šla jsem do té úklidové firmy. Podmínky byly skvělé, klienti majetní. A byty a kanceláře takové, že je radost je uklízet. Technika moderní, podlahy zářily čistotou.
Začala jsem vydělávat dobré peníze. V úklidu platí: jak pracuješ, tak vyděláš. A pracovat umím. Jednoho dne, po delší době, jsem se setkala s Kateřinou.
– Kde jsi byla? Sto let jsem tě neviděla. Pojď na kávu, – řekla sousedka a požádala mě o půjčku 2500 korun.
– Kávu si dát můžeme, – přikývla jsem a pozvala ji dovnitř.
U nás bylo zvykem pít kávu u mě. U ní doma jsem nikdy nebyla. Při kávě jsem Kateřině vyprávěla, že teď dobře vydělávám v úklidové firmě.
– Víš, jsem ráda, že jsem tam šla, – řekla jsem.
Kateřina ztuhla s šálkem v ruce. Její výraz se změnil a řekla, že ode mě takové rozhodnutí nečekala. Dlouho nezůstala a rychle odešla. Dokonce zapomněla požádat o peníze, které chtěla půjčit.
Byla jsem příliš unavená, než abych tomu věnovala pozornost. Dala jsem si sprchu, objednala sushi a pustila si oblíbený seriál.
Jednou její dcera Anička upustila panenku a já ji zvedla a podala dítěti. Ale Kateřina nakřičela na dceru, že si vzala hračku ode mě. Ani mě nešetřila:
– Sbíráš nějaké haraburdí a teď saháš na panenku mého dítěte? – křičela, mávala rukama a obrátila oči v sloup.
Při domovní schůzi se Kateřina opět projevila. Navrhla, abych převzala funkci úklidu domu.
– Vyjde to pro nás mnohem levněji. A pokud kvalita nebude vyhovovat, můžeme si vždy stěžovat, – snažila se přesvědčit všechny, aniž by se samozřejmě zeptala mě.
Snažila jsem se její výstupy ignorovat. Kolik je na světě podivných lidí – mám se všemi zabývat?
Jednoho dne mi omylem doručili dopis pro Kateřinu a rozhodla jsem se jí ho donést. Zaklepala jsem na dveře, otevřela malá Anička. Řekla, že maminka šla do obchodu, a nabídla mi, abych šla dál. Nevím proč, ale vešla jsem.
Málem jsem omdlela. V bytě byl příšerný nepořádek. Podlahy byly lepkavé, ve vzduchu byl cítit nepříjemný zápach.
Rychle jsem byt opustila a téměř se srazila s Kateřinou. Jak byla zahanbená! Uvědomila si, že jsem poprvé viděla ten chaos, který u nich doma panuje.
– Víš, tady by to chtělo úklid. Já sama to dělat nebudu, moje služby jsou pro tebe příliš drahé. Ale mám kontakt na paní Marii – uklízí levně a dobře. Chceš číslo? – řekla jsem ironicky.
Kateřině zrudl obličej jako řepa. A já jsem se cítila lehčí a spokojenější. Pomyslela jsem si, že jsem našla práci, která mi skutečně vyhovuje.
Leave a Reply