Soused uspořádal večírek na mém zadním dvoře, zatímco jsem byla na služební cestě, ale karma ho dostihla rychleji, než stačil litovat…

Je mi dvacet devět, žiji sama a nikdy jsem netoužila po dramatech. Dlouho a tvrdohlavě jsem šla za tím, abych si koupila tento dům, bez manžela, bez dětí, bez něčí pomoci. Můj největší poklad je malý dvorek. Tam jsem si odpočinula po práci, pila kávu po ránu a prostě dýchala ticho. Obzvláště jsem si ho vážila kvůli sousedovi.

Byl mým osobním sousedským nočním můrou. Hlasitý, samolibý, věčně s partou a reproduktorami na plnou hlasitost. Každý víkend křik, nadávky, opilecký smích až do pozdní noci. Několikrát jsem ho prosila, aby byl tišší, ale na to mi odpověděl s úšklebkem: „Uvolni se, jenom si odpočíváme“.

Když mě odeslali na dlouhou pracovní cestu do jiného města, poprvé jsem pocítila úlevu. Dva měsíce bez hluku, bez nočních večírků za plotem. Odjela jsem klidně, aniž bych tušila, že absence majitele se pro něj stane pozvánkou.

Po třech týdnech mi kamarád napsal pozdě v noci. Jedna zpráva: „Tohle není tvůj dům?“ A několik fotografií.
Svůj zadní dvorek jsem poznala okamžitě. Ale už to nebyl můj. Gril kouřil, všude ležely pytle, jednorázové nádobí, lahve, mastné skvrny na dlažbě. Lidé, které jsem nikdy neviděla, seděli na mém nábytku, někdo tancoval přímo na trávníku. Auta byla zaparkována, jako by to bylo veřejné parkoviště.

Zavolala jsem sousedovi. Odpověděl se smíchem, hudba duněla v pozadí. Říkal, že dvorek je „ideální pro BBQ“ a že „příliš dramatizuji“. Křičela jsem, že to je nezákonné, že mám fotografie, že vtrhl na soukromý pozemek. Smál se. A pak najednou zmlkl.

Uslyšela jsem ostrý dech, paniku v hlase a křik:
„Počkejte… co to… je mi špatně…“
Spojení se přerušilo.

Pak nastalo ticho. Neodpovídal. Jeho dům byl temný. Žádná hudba, žádní hosté, žádný hluk. Když jsem se vrátila, zadní dvorek byl v hrozném stavu. Odpadky, rozbitý nábytek, stopy po ohni přímo na dlažbě. Snažila jsem se podat stížnost, ale bez přímých důkazů vše skončilo občanskou hádkou.

A pak jsem zjistila pravdu.

Z té samé párty ho odvezli sanitkou. Všichni si mysleli, že se prostě přepil, ale byla to mrtvice. Našli ho až ráno – dezorientovaného, s porušenou řečí, nebyl schopen vstát. Nyní je stále v nemocnici. Lékaři mluví opatrně. Zotavení bude dlouhé, pokud vůbec možné.

Necítila jsem radost. Ani úlevu. Jen těžké ticho. Jako by celá ta drzost, hluk a pocit beztrestnosti spadly do něj samotného.

Neudělala jsem nic, aby se to stalo. Prostě jsem odjela za prací. On udělal svou volbu.

Nyní je můj zadní dvorek opět tichý. Uklidila jsem odpadky, opravila dlažbu a občas tam sedím večer a dívám se na západ slunce. Přemýšlím o tom, jak snadno si člověk myslí, že mu všechno projde. A jak náhle se život rozhodne jinak.

Někdy důsledky nepřicházejí ve formě skandálů nebo soudů. Někdy přijedou sanitkou. A zůstanou s tebou dlouho.

A to je možná ta nejděsivější lekce ze všech.

Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že mě upřímně mrzí, jak to celé dopadlo. Nikomu jsem nepřála neštěstí a opravdu jsem nechtěla, aby situace zašla tak daleko. Život si ale někdy sám nastaví hranice a připomene, že za každý čin dříve či později přijde odpovědnost.
Nehledala jsem pomstu a neudělala jsem nic, aby se to stalo – byla jsem jen svědkem následků cizích rozhodnutí.

A jak to vidíte vy: mám ve svých pocitech pravdu, nebo jsem byla vůči sousedovi příliš tvrdá?