Soused mě požádal, abych mu pohlídala psa, zatímco bude v nemocnici — o týden později jsem náhodou zjistila, kde ve skutečnosti byl

Soused bydlí naproti — na stejném patře bydlíme už devět let. Normální sousedské vztahy — zdravíme se, občas si pomůžeme s drobnostmi. Je to starší muž, kolem sedmdesáti. Žije sám. Má malého rezavého psa — znám ho už od štěněte.

Minulé pondělí ráno mi zaklepal na dveře. Vypadal unaveně. Řekl, že jde do nemocnice — na plánovanou operaci, nic vážného. Poprosil mě, abych se postarala o psa. Krmit dvakrát denně, venčit ráno a večer. Nechal mi klíč od bytu, balíček s krmivem a lístek s režimem.

Souhlasila jsem. Samozřejmě — je to osamělý člověk, na koho jiného by se obrátil.

Odjel s malou taškou. Začala jsem chodit k jeho psovi — dvakrát denně, jak jsme se domluvili. Pes zpočátku po pánovi tesknil, ale rychle si zvykl. Snažila jsem se s ním chodit na delší procházky, aby mu nebylo smutno.

Čtvrtý den jsem dole potkala sousedku z druhého patra. Moc spolu nemluvíme, ale zastavila mě — zeptala se, jestli jsem neviděla souseda odnaproti. Řekla, že mu chtěla vrátit knihu, kterou si od něj už dávno půjčila.

Řekla jsem — je v nemocnici, požádal mě, abych mu pohlídala psa.

Překvapilo ji to. Řekla — v nemocnici? To je divné. Včera večer jsem ho viděla u obchodu v sousední ulici. Kupoval potraviny. Vypadal úplně normálně.

Zarazila jsem se.

Včera večer. U obchodu. Kupoval potraviny.

Řekla jsem — asi jste se spletla. Odjel v pondělí.

Odpověděla — ne, znám ho dobře. Určitě to byl on. V modré bundě — v té, kterou nosí pořád.

Rozešly jsme se.

Vyšla jsem nahoru k sobě. Postavila jsem konvici. Seděla jsem u stolu.

Modrá bunda. V pondělí odjel v modré bundě — sama jsem to viděla.

Buď se sousedka spletla. Nebo není v nemocnici.

Nečekala jsem. Zavolala jsem na číslo, které mi nechal — pro případ, že by se psovi něco stalo. Telefon byl nedostupný.

Napsala jsem zprávu — jen že je všechno v pořádku a pes se má dobře. Nebyla doručena.

Vzala jsem klíč od jeho bytu. Vešla jsem dovnitř nakrmit psa jako obvykle. Pes mě přivítal radostně — už si zvykl.

Rozhlédla jsem se.

V bytě bylo všechno jako vždycky — čisto, uklizeno, nic navíc. Ale na kuchyňském stole ležely noviny. Čerstvé — podívala jsem se na datum. Včerejší.

Včerejší noviny. V bytě člověka, který je už týden v nemocnici.

Položila jsem noviny zpátky. Nakrmila jsem psa. Odišla jsem.

Ještě ten večer jsem to řekla manželovi. Vyslechl mě. Řekl — možná tam zašel někdo jiný. Příbuzní.

Řekla jsem — tvrdil, že žije sám. Že nemá koho požádat.

Manžel řekl — uvidíme. Třeba se objeví.

Druhý den jsem šla za psem znovu. Nové noviny tam nebyly. Ale v odpadkovém koši v kuchyni ležel obal od chleba — s datem z dnešního rána. Všimla jsem si toho náhodou, když jsem vyhazovala použitý sáček od krmiva.

Z dnešního rána.

Vyšla jsem z bytu. Zastavila jsem se na chodbě.

Jeho dveře jsou naproti mým. Devět let jsme sousedé. Požádal mě, abych mu pohlídala psa, zatímco bude v nemocnici. Dal mi klíč, nechal krmivo, napsal režim. Odjel s taškou.

A přitom někdo každý den chodí do jeho bytu, čte čerstvé noviny a kupuje chléb.

Zavolala jsem na policii. Ne proto, že bych si byla jistá, že je něco špatně. Prostě proto, že jsem nevěděla, co mám dělat s tím, co vím.

Policista přijel ještě ten den. Všechno jsem mu řekla — o sousedce, novinách, chlebu i nedostupném čísle.

Vyslechl mě. Požádal mě o klíč. Vešel do bytu — čekala jsem na chodbě.

Vyšel za deset minut. Řekl, že je byt v pořádku. Že se pokusí zjistit, kde se soused nachází, jinými cestami.

Za dva dny se soused objevil sám.

Zazvonil u mých dveří — živý, zdravý, v té samé modré bundě. Požádal mě, abych mu vrátila klíč. Řekl, že ho propustili dřív. Že mě zapomněl upozornit. A že děkuje za psa.

Zeptala jsem se — a co ty noviny? A chléb?

Podíval se na mě. Mlčel.

Pak řekl — chodil tam synovec. Kontroloval byt. Poprosil jsem ho.

Synovec, který neexistuje, protože žije sám a nemá koho požádat.

Vrátila jsem mu klíč. Řekla jsem — prosím.

Vzál si psa. Zavřel dveře.

Stála jsem na chodbě a přemýšlela — co to mělo znamenat. Proč potřeboval na týden zmizet a nechat psa u mě. Kam chodil. Proč nešlo říct pravdu.

Nevím. Nic nevysvětlil. A já se už dál neptala.

Od té doby ale, když něco říká — poslouchám ho trochu jinak než dřív.

Řekněte upřímně — udělala jsem správně, že jsem zavolala policii, nebo jsem měla nejdřív počkat, až se soused objeví sám?