Snažila jsem se být dobrou matkou, ale slyšela jsem: “Zničila jsi mi dětství”. A teď nevím, jak s tím žít…
Někdy slova zasáhnou hlouběji než ten nejostřejší nůž. Zvláště když vycházejí od někoho, koho milujete víc než svůj život. Té noci jsem poprvé pocítila, že moje duše, kterou jsem pro ni celý život chránila, praskla. Ne z opuštění, ne z bolesti, ale ze zoufalství.
— Vzala jsi mi dětství, — řekla Elena klidně, téměř lhostejně. — Po celou dobu jsem žila s pocitem, že pro tebe nejsem dost dobrá.
Jako bych zkameněla. Dívala jsem se na ni, snažila se uvidět tu malou holčičku, kterou jsem vodila za ruku do školy, které jsem šila kostýmy na besídky, kterou jsem objímala, když se bála bouřky. Ale přede mnou stála dospělá žena s uzavřeným obličejem a cizíma očima. A každé její slovo znělo jako odsudek.
Nejdříve jsem nechápala, o čem mluví. Přece jsem se snažila. Všechno pro ni — tak jsem si to myslela. Snažila jsem se ochránit ji před tím, co jsem sama prožila. Pracovala jsem, aby měla bydlení, kvalitní vzdělání, možnost věnovat se hudbě a sportu. Myslela jsem, že jí dávám to nejlepší. Že ji chráním.
A ona říkala, že to bylo jako neustálý tlak. Že mé úsilí se pro ni stávalo břemenem. Že jí vždy připadalo, že chci, aby se stala někým jiným — úspěšnějším, správnějším, vhodnějším. A ne tím, kým ve skutečnosti byla.
— Nikdy jsi neslyšela, co cítím. Jen jsi ukazovala, jak by to mělo být. Chtěla jsi mě předělat, — pronesla a znělo to tak tiše, že bylo děsivé.
Snažila jsem se něco říct, vysvětlit, že jsem chtěla to nejlepší, že jsem nevěděla, jak jinak. Že jsem se učila být matkou za pochodu. Ale čím více jsem mluvila, tím více se vzdalovala. A tam přede mnou už nebyla moje dcera, ale žena, která si vystavěla vysokou zeď z křivdy.
Noc prošla v tichosti. Toulala jsem se po bytě, vzpomínajíc na její dětství. Vzpomínky, které pro mě byly teplé, byly nyní plné pochybností. Možná jsem opravdu byla příliš náročná? Možná jsem jí nedovolila právo na chyby, na slabost, na vlastní cestu?
Vzpomínala jsem, jak jsem ji přemlouvala učit se anglicky, jak jsem trvala na hudební škole, jak jsem chválila cizí děti, nechtěně ji s nimi srovnávala. Myslela jsem, že ji motivuji. A snad jsem ji srážela.
A to nejhorší — nosila to v sobě roky. Smála se, objímala mě, volala. A uvnitř se hromadilo něco, co jsem neviděla. Myslela jsem si, že máme blízký vztah. A teď chápu — byla se mnou ze zdvořilosti, ne z důvěry.
Teď téměř nevolá. Snažím se nevnucovat, i když moc chci slyšet, jak se má. Když píšu — odpovědi jsou suché, krátké. Někdy se přistihnu při myšlence: možná jsem ji už ztratila? A tato myšlenka řeže až do živého.
Nemohu vrátit čas zpět. Nemohu se znovu naučit být matkou. Ale každý den žiji s tímto břemenem — že jsem při snaze o to nejlepší nevědomky ublížila. A nevím, jak s tím žít.
Možná jednou ve mně uvidí nejen člověka, který dělal chyby, ale i toho, kdo celý život miloval. Třeba ne vždy správně, třeba příliš přísně, ale upřímně.
A možná pak budeme moci začít znovu. Ne jako matka a malá dcera, ale jako dvě dospělé ženy, které si stále mají co říci.
Co byste odpověděli, kdyby vám vaše dítě řeklo, že jste mu zničili celé dětství?
