Nemůžu snachu označit za chytrou ženu, protože se chová velmi hloupě. Už pět let při každé příležitosti říká mému synovi, že bydlí v jejím bytě, a pak se rozčiluje, že tam nic nechce dělat. No ale jestli je to její byt, tak ať si to udělá sama. Co si myslela?
Jan a Lenka se vzali před pěti lety a syn se přestěhoval k manželce. Neodrazovala jsem ho, i když jsem si myslela, že dělá hloupost. Snacha už dříve ukázala, že se ráda chlubí svými přednostmi. Že byt je její, že skvěle vaří, že si jí v práci váží.
Říkala jsem Janovi, že by bylo lepší, kdyby si vzali společnou hypotéku na byt, aby se tam i on cítil jako doma. Vysvětlovala jsem mu, že dokud jsou mladí, mohou si splácení dovolit, a Lenčin byt později připadne dětem – to bude dobrý start do života.
Jan jen kroutil hlavou a říkal, že se nehodlají zadlužovat u banky. Rozhodli se, že zatím budou šetřit na koupi dalšího bytu, protože nemají naspěch a mají kde bydlet.
Trvat na svém by znamenalo poštvat syna proti jeho ženě. Proč začínat jejich společný život konflikty? Rozhodla jsem se do toho nezasahovat. Jsou dospělí, ať si to vyřeší sami. Navíc, zpočátku jim to šlo dobře, nehádali se. Tak proč bych měla situaci zhoršovat?
Po asi dvou letech začaly konflikty. To se v mladých rodinách stává. Lidé se ještě neumí dohodnout, každý hájí svoji pravdu. Myslím, že si tím prošlo hodně lidí. Stejné to bylo i u mých mladých.
Při každé hádce Lenka říkala, že pokud se Janovi něco nelíbí, může si sbalit věci a odejít, protože v jejím bytě takové chování nesnese. Jan je trpělivý, ale všechno má své meze. Jednou mlčel, podruhé to ignoroval, ale nakonec si sbalil kufr a přijel ke mně.
Tyhle cesty s kufrem se začaly opakovat. Snacha si stála za svým – byla majitelkou bytu, a syn naštvaně odjížděl ke mně. Kam jinam by šel?
Samozřejmě jsem ho přijala, zpočátku jsem nic neříkala. Ale když jsem pochopila, že se z toho stává zvyk, důkladně jsem ho seřvala. Jaký je tohle hlava rodiny? Běhá od matky k manželce a zpět. Řekla jsem mu, že tohle už nechci vidět – mají si sednout a vyřešit to na místě. A pokud ne, tak ať se rozvedou. Příště ho k sobě pustím jen s rozvodovým papírem.
Janovi to asi přišlo trapné, protože konflikty nějak vyřešili. Aspoň ke mně přestal jezdit. Ale za nějaký čas mi začala volat Lenka. Stěžovala si, že její muž doma nic nechce dělat.
Začali s rekonstrukcí. Plánovali ji už dlouho, ale šetřili peníze, aby mohli vše udělat rychle a najednou. Peníze našetřili, ale Jan teď nechce nic dělat. Začali s něčím, pohádali se, a Jan se urazil. Řekl Lence, že je to její byt, tak ať si to udělá sama.
Teď Lenka neví, co s tím, a volá mi, aby si postěžovala. Ale co já s tím? Sama mu neustále připomínala, že byt není jeho, a teď se diví, že nic dělat nechce. Já bych taky nechtěla.
Poradila jsem Lence, aby si raději dávala pozor na to, co říká, protože by brzy mohla skončit nejen bez rekonstrukce, ale i bez manžela. Ale do jejich hádek už zasahovat nehodlám. Mám dost toho běhání s kufrem.
Nevím, jak si Lenka moje rady vzala k srdci, ale nějak se s Janem usmířili a rekonstrukci udělali. Vypadalo to, že je vše v pořádku. Ale zřejmě se Lenka z této situace vůbec nepoučila.
Nedávno Jan přišel zase s kufrem. Připomněla jsem mu, že jsem ho slíbila pustit jen s rozvodovým papírem, a Jan zamumlal, že to nebude dlouho trvat. Že Lenka nakonec dosáhla svého. A víc neřekl.
Zavolala jsem Lence, protože jsem takového Jana ještě neviděla. Když jsem se konečně dovolala, vzlykala do telefonu. Říkala, že se pohádali, protože manžel odmítal doma cokoliv dělat. Nechtěl pověsit poličku, sestavit skříň ani opravit dveře.
Lenka na to začala zpívat svou oblíbenou písničku – že bydlí v jejím bytě a ani prstem nepohne. Na to jí Jan odpověděl, že právě proto nic nedělá, protože mu pořád připomíná, že byt není jeho. Lenka mu řekla, že se může sbalit a odejít, což Jan udělal. Jenže to Lenka nečekala.
Říkala jsem jí přece – přemýšlej, co říkáš. Pět let někomu připomínat, že je v tvém bytě, a čekat, že bude spokojený? Lenka mě prosila, abych s Janem promluvila, ale odmítla jsem. Sama si tu polévku navařila, ať si ji sní.
Janovi jsem taky řekla pár slov. Nezachoval se jako chlap, měl by se naučit řešit konflikty jinak. Ale smiřovat je nebudu. Třeba teď oba přemýšlejí o svém chování, něco pochopí a vezmou si konečně společnou hypotéku na byt, aby už nedocházelo k takovým hloupým hádkám.
Leave a Reply