Slyšela jsem, jak moje dcera diskutuje o mně s kamarádkou, a uvědomila jsem si, že už pro ni nebudu stejnou matkou jako dřív…

Včera jsem se vrátila domů o něco dřív než obvykle. V předsíni jsem si hned všimla cizích tenisek. Dcera přišla ze školy s kamarádkou. Z jejího pokoje se ozývaly hlasy a smích. Už jsem k nim šla, abych je pozdravila, když jsem najednou zaslechla jasná slova mé dcery:
— Stydím se za mámu.

Zůstala jsem stát na místě, jako by se kolem mě stěny stahovaly. Kamarádka se nervózně zasmála a dcera pokračovala, aniž by věděla, že stojím hned vedle. Byla jsem ohromena a nevěděla jsem, co dělat. Shromáždila jsem myšlenky, pomalu otevřela dveře a zeptala se…

— Proč jsi to řekla? — zeptala jsem se.

Dcerka se podívala na zem, ruce křečovitě svíraly popruh batohu. Mlčela tak dlouho, že jsem si už myslela, že žádná odpověď nebude. Ale pak vydechla:
— Protože ty… nejsi jako ostatní. Stydím se, že nemám krásnou mámu.

Tato slova zasáhla silněji než jakékoli «nenávidím tě». Jako bych se propadla do sebe. Mluvila dál, aniž by zvedla oči:
— Všechny mámy chodí do kosmetických salónů. Kamarádky mají krásně upravené vlasy, výrazné nehty, drahé kabelky. A ty jsi pořád ve starém kabátu, s narychlo svázanými vlasy, bez líčení. Když přijdeš do školy, holky se smějí.

Poslouchala jsem a nemohla uvěřit. Tolik let jsem si myslela, že hlavní je mít co jíst, mít oblečení, platit kroužky, udržet náš domov nad vodou poté, co otec odešel. Tolik let jsem vstávala v šest ráno, abych stihla do práce, vracela se v deset večer a padala únavou. Kdy jsem se měla líčit? Kdy dělat manikúru, když všechny peníze šly na služby, jídlo a její aktivity?

Slzy pálily oči, ale držela jsem se. Chtěla jsem vykřiknout: «A kdo ti tohle všechno dává? Kdo nás táhne od doby, co nás otec opustil? Kdo nedovolil, abychom skončili na ulici?» Ale jazyk se mi nepohnul. Jen jsem zašeptala:
— Promiň.

Následující dny byly muka. Chodila jsem po domě jako duch. Uvnitř rostla křivda. Dívala jsem se na své ruce, vysušené prací, na svou tvář bez kosmetiky, a přemýšlela: «Je tohle důvod ke stydění? Jsou pro ni důležitější jiné mámy s umělými řasami než já — její matka, která obětovala všechno pro ní?»

Vyhýbala se mi. Držela se u kamarádek, zavírala se v pokoji, jakmile jsem přišla. A já večer seděla v tichu a přehrávala její slova v hlavě jako nůž v ráně.

Jednou jsem nevydržela. Sedla jsem si naproti a řekla:
— Máš pravdu. Nejsem moderní. Nechodím do salónů, neutrácím za nehty. Víš proč? Protože když tvůj otec odešel, zůstala jsem sama. A volila jsem mezi tvými teniskami a svou rtěnkou. Mezi tvými učebnicemi a svou účesem. Jsem unavená, vypadám špatně. Ale vybrala jsem tebe. Vždycky jsem volila tebe.

Ona mlčela. Jen jí třásla ramena a já pochopila — pláče.

Pohladila jsem ji po vlasech, poprvé po dlouhé době jsem si dovolila také se rozplakat. Seděly jsme vedle sebe a křivda bojovala s láskou. Nevěděla jsem, jestli jí někdy dokážu odpustit ta slova. Ale věděla jsem jistě: neřekla to z nenávisti. Ale z bolesti a nezralosti.

Nyní každý den žiji s otázkou: zda budeme mít dost sil, abychom překonaly tuto propast? Nebo jedna věta už navždy zanechala stopu?

A vy byste odpustily své dceři za taková slova — nebo by zůstala rána navždy s vámi?