Moje maminka a tatínek prožili celý svůj život v malém městě a nikdy netoužili po ničem větším. Velká města jim nevyhovovala, ačkoliv mám podezření, že v nich nikdy nebyli dál než na nádraží. A každé nádraží – to je kapitola sama o sobě.
Rodiče ale byli přesvědčeni, že ve velkoměstech není nic dobrého. Jejich malé město bylo podle nich ideální: všichni se znají, dveře není třeba na noc zamykat, příbuzní jsou blízko a všechno se dá vyřešit „po domácku“. K tomu měli svou zahrádku, bez níž si život vůbec neuměli představit.
Já jsem tohle město neměla ráda už od dětství. Všichni na mě pořád viděli, žádné nové tváře, celý rok jste mohli potkávat jen známé lidi.
V pubertě jsem si pevně rozhodla, že z tohohle města odejdu za každou cenu. Jedinou možností bylo dostat se na univerzitu.
Podařilo se mi to a konečně jsem se vymanila z „bažiny“ rodného města.
Do rodného města jsem se vracela zřídka a nerada, dokonce ani o letních prázdninách jsem tam nezůstávala déle než týden.
Po dokončení univerzity rodiče rozpoutali hotové drama, když zjistili, že neplánuji návrat domů.
Půl roku jsme spolu nemluvili. Nevím, jak oni vydrželi tak dlouhé ticho, ale pro mě ten čas utekl jako voda, protože jsem zoufale hledala dobrou práci. Díky obrovskému úsilí, dovednostem, kontaktům a štěstí se mi podařilo najít místo v dobré firmě. Samozřejmě, musela jsem začít od úplného dna, ale to mě neděsilo.
Prakticky jsem žila v práci, abych se co nejrychleji všechno naučila, pochopila a zdokonalila. Moje snaha nezůstala bez povšimnutí. Pomalu, ale jistě jsem postupovala po kariérním žebříčku a po pár letech jsem vydělávala dost na to, abych mohla začít šetřit na byt.
V té době už naše vztahy s rodiči byly zdánlivě usmířené. S tím, že žiji tak daleko, se nesmířili, ale alespoň mi to přestali neustále připomínat. Poslední rok jsem si dokonce myslela, že přijali můj životní výběr, hlavně že jsem šťastná. Kdybych si myslela jinak, neudělala bych takovou hloupost.
Na byt jsem našetřila potřebnou částku a byla jsem připravena splnit si svůj sen. Nechtěla jsem ale brát první, co mi padlo do oka – ty peníze mě stály tolik námahy. Hledala jsem byt, který by mě opravdu zaujal. A konečně jsem ho našla.
Před dvěma měsíci jsem objevila úžasný byt. Všechno na něm mi vyhovovalo, dokonce jsem ho stihla prohlédnout. Ale pak mě zavolali na pracovní cestu, kterou jsem nemohla odmítnout. Nevím, jak dlouho měla trvat – doprava v té oblasti byla problémová. Majitelé bytu uvedli, že prodej je urgentní a nemohou čekat. Do odjezdu mi zbývaly jen dvě hodiny, což na zařizování nestačilo.
Rozhodla jsem se proto požádat o pomoc rodiče. Oba byli už v důchodu, měli spoustu volného času a jejich zahrada byla ještě pod sněhem. Předala jsem jim peníze, plnou moc, kontaktovala je s prodejcem a odjela. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit.
Rodiče se mi ozvali po týdnu. Řekli, že všechno je v pořádku – byt koupili. Uklidnila jsem se. Když jsem se však vrátila, zjistila jsem, že koupili byt, ale ne ten, který jsem vybrala. Pořídili třípokojový byt ve svém městě a napsali ho na maminku.
– Slibovali jsme ti byt – koupili jsme ho. Přijeď a bydli. Je to skvělý třípokojový byt, můžeš si hned založit rodinu. To není nějaká ta tvoje garsonka. Po nás ho stejně zdědíš, takže nemá smysl to přepisovat, – oznámili rodiče, velmi spokojení sami se sebou.
Nemohu ani popsat svůj stav. Nebyla to lítost, hněv nebo něco podobného. Bylo to něco hlubšího – obrovské zklamání, když si uvědomíte, že ve vašem životě už není nikdo, komu byste mohli důvěřovat.
Všechny příbuzné mám teď na černé listině. Nechci s nikým mluvit. Ani rodiče nechci vidět – pro mě po tomto činu přestali existovat. Nevím, co mám dělat. Nemám sílu na nic.
Leave a Reply