Šla jsem se seznámit s novým mužem mé mámy… a ani jsem si nedokázala představit, čí tvář uvidím, ukázalo se, že je to můj…

Upřímně, dodnes úplně nerozumím, jak to přijmout, i když by se zdálo, že je vše v pořádku. Ale povím to postupně.

Moje máma je už mnoho let sama. Má přes padesát, práci, chatu, zatím nemá vnoučata a já sama mám pořád nějaké záležitosti. Po rozvodu jako kdyby si sama na sobě udělala křížek jako na ženě. Říkala:

— Je už pozdě, komu já taková budu chybět, a zvykla jsem si být sama.

Ačkoliv jsem viděla, jak upírá pohled na párečky v kavárnách, jak dává najevo, že jí to nevadí, ale doma si pouští staré romantické filmy.

A pak, před pár měsíci, mi tak nějak mimochodem řekla:

— Mám… někoho.

Řekla to tiše, jako by se ospravedlňovala. Nejprve jsem ani hned nepochopila. Pak mi to došlo. Přepadaly mě různé pocity: na jednu stranu jsem se opravdu radovala, na druhou – uvnitř jsem cítila úzkost.

Řekla, že je mladší. Výrazně mladší. V tu chvíli jsem to odlehčila:

— No hlavně, aby nebyl ve stejném věku jako já.

Promluvil jsem trochu ironicky a změnila jsem téma. A tady mi něco vnitřně škublo, ale rozhodla jsem se do toho nešťourat.

Já jsem ho nikdy neviděla. Ani fotku, ani hlas, nic. Máma jako by to schválně skrývala. Řekla jen:

— Později, později, až bude vše… no, vážnější.

Rozhodla jsem se jí do toho nemíchat. Je to její život, ne můj. I když mi v hlavě běžely představy: máma a chlap, který by mohl být jejím synem. A cítila jsem se divně – jako bych nechtěla soudit, ale přijmout to zcela také nebylo snadné.

Schůzku jsme měli na neděli. Jela jsem do jejího domu a uvědomovala jsem si, že na něj předem cítím zlost. Jako: proč ji obtěžuješ, máš celý život před sebou, a ona už tolik prožila. A zároveň jsem si říkala: a co když je normální, možná ji vážně miluje.

Vystoupala jsem do patra, zazvonila. Ruce se mi třásly, srdce bušilo, jako bych měla rande já, a ne ona. Máma otevřela dveře tak rychle, jako by na mě čekala pod nimi. Oči zářily, účes, šaty – tak jsem ji už dlouho neviděla.

— Bože můj, přišla jsi! — skoro vykřikla a ustoupila stranou. — Pojď dál, seznámím tě.

A v tu chvíli jsem ho uviděla.
Všechno ve mně se zhaslo.

Byl to můj spolužák.

Naše pohledy se setkaly, zbledl, potom ztraceně se usmál:

— Počkej… my jsme spolu chodili do školy?

Máma házela pohledem z něj na mě:

— Vy… vy se vážně znáte?

Jsme stejně staří. Je nám něco přes třicet. Moje máma má přes padesát. A teď stojí vedle ní, s rukou na jejím rameni, a oslovuje ji jménem. A v tu chvíli mi bylo tak trapně, jako bych je přistihla při něčem intimním, i když jen stáli na chodbě.

První jsem se začala smát já. Nervy nevydržely.

— No, to je zvrat…

Máma se také nervozně zachichotala, on pokrčil rameny:

— Svět je malý. Velmi malý.

Šli jsme do kuchyně. Stůl prostřený, vše domácí: salátky, pečené maso, koláč. Máma se čile ohání, lije čaj, upravuje ubrus, stará se o každý detail. Já sedím a hledím na ně z povzdálí.

A co mě nejvíc zasáhlo: chová se k ní ne jako k «tety, kdo je starší», ne jako k přechodné možnosti, ale jako k člověku, kterého upřímně respektuje. Ne šišlání, ne «ach, vy jste tak mladá», ale normální, klidné věty:

— Jsi unavená, posaď se, já to sám přinesu.
— Říkala jsi, že tě bolí záda, radši to pak uklidíme.

Vyprávěl, jak dlouho nemohl navázat vztah s vrstevnicemi, jak ho vždy přitahovaly ty starší a klidnější. Říkal, že je unavený z her, z «teď to chci, zítra ne». S mámou mu podle jeho slov poprvé bylo skutečně klidno.

Nejprve mi bylo divné jen při té myšlence: je ve stejném věku jako já. Pamatuji si, jak seděl u lavice, ve stejných ošoupaných teniskách, a teď se setkává s mojí mámou. Věkový rozdíl jako by mě trápil. Ale čím déle jsem na ně hleděla, tím méně jsem viděla to «mladší-starší» a tím více – jen dvě osoby, kterým je spolu dobře.

Chytila jsem moment, kdy se na něj máma podívala. Ne jako na «kluka mladšího», ale jako na oporu. Bylo tam tolik důvěry a tepla, že se mi chtělo plakat. Tak dlouho ji nikdo nechránil.

Když jsem odcházela, šel do pokoje pro svůj telefon, máma mě doprovodila ke dveřím.

— No co… — zeptala se šeptem. — Jsi hodně proti tomu?

Podívala jsem se na ni. Moje máma, s vráskami u očí, trochu rozpačitá, ale zářící zevnitř, jako kdysi v mládí.

— Já… zvyknu si, — upřímně jsem řekla. — Ale, mami, on je dobrý. To je vidět.

Lehce se jí třásly rty:

— Tak jsem se bála, že ho odmítneš jen kvůli věku.

A tady jsem to konečně pochopila. Uvědomila jsem si, že jsem více sledovala situaci prizmatem «co si pomyslí lidé» a «jak to vypadá», než prostě «je šťastná?».

Ano, je ve stejném věku jako já. Ano, někomu to přijde zvláštní. Ale poprvé za mnoho let jsem viděla, že máma nejen «existuje», ale žije. Směje se, je citlivá, plánuje.

Někdy nám život přináší tak zvláštní kombinace, že zprvu máte chuť se schovat, otočit zády, ale pak si uvědomíte, že máme jen málo možností pro skutečnou blízkost, abychom je zahazovali kvůli číslům v pase?

Tak jsem si říkala: a vy byste dokázali přijmout, že partner vašeho rodiče je váš vrstevník? Nebo by pro vás ten věk přece jen byl nepřekonatelnou hranicí?