Sestra přišla na mou svatbu v bílých šatech. Ženich zbledl
Připravovala jsem se na tento den s maniakální pečlivostí. Seznamy v rámci seznamů. Nouzová sada pod stolem — špendlíky, papírové ubrousky, mentolové bonbony, nit s jehlou. Když jsem sliby nacvičovala tolikrát, že bych je mohla říct ze spaní. Dvě stě hostů. Botanická zahrada, kde mi kdysi požádal o ruku. Odpolední slunce skrz skleněnou klenbu. Všechno bylo přesně tak, jak jsem chtěla. Ženich stál na konci uličky v tmavě šedém obleku. Usmál se na mě — a malý záhyb na jeho levé tváři se objevil tam, odkud začala moje láska k němu před třemi lety. Otec stiskl mou ruku.
Byla jsem uprostřed uličky, když jsem poprvé slyšela povzdech. Pomyslela jsem si — někomu se udělalo špatně. Pak hudba zakolísala. Houslista vybočil ze své stopy. Šepot se začal šířit po místnosti. Cítila jsem, jak se všechny pohledy přesouvají — ode mě k někomu, kdo je za mnou. Otočila jsem se. Sestra. Ve svatebních šatech. S celým závojem. Krajkové rukávy. Řasenka rozmazaná po tvářích slzami. Nejen bílé — skutečný nevěstin oděv. Na okamžik jsem si myslela, že mám halucinace. Sál ztuhl. Podívala jsem se na ženicha. Zbledl. Ne zmateně. Ne rozhořčeně.
Prostě — jako by z něj vyprchala krev. Nebyla to bledost studu. Řekl tiše, ale s panikou v hlase: někdo by ji měl vyvést. Pak hlasitěji — okamžitě. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit takovým tónem. Sestra řekla skrz slzy, že odejde, nechce nic zkazit. Ale — před odchodem si všichni tady zaslouží něco vidět. Ženich k ní přikročil: nedělej to. Sotva slyšitelně, ale já jsem to slyšela. Vytáhla z kapsy flash disk. Malý stříbrný předmět zazářil pod světlem. V pavilonu za námi byl připraven projektor — pro slideshow s našimi dětskými fotografiemi. Nyní se tento plátno zdálo hrozbou.
Ženich řekl „ne“. Já jsem řekla „ano“ současně. Pauza. Technik vzal flashku. Obrazovka blikla. Naše jména zmizela. Otevřel se videovýstup. Časová značka — tři týdny zpět. Místnost na záznamu — bolestně známá. Jeho byt. Šedá pohovka. Plakát s pobřežím nad ní. Lampa s křivým stínidlem, které jsem se stále chystala opravit. Ženich vstoupil do záběru v džínách a svetru, hodil klíče na stůl. Zeptal se někoho mimo záběr: jsi si jistá? Sestra vstoupila do záběru. Jednoduché šaty, rozpuštěné vlasy, tvář bez make-upu. Řekla, že se už nechce schovávat.
Že to ke mně není férové. On vzdechl: už jsme o tom mluvili. Odpověděla: a pokaždé říká totéž. Na záznamu se k ní přiblížil. Řekl: komplikuje to. Svatba za tři týdny. Musíme to prostě přečkat. Můj žaludek se stáhl. Na obrazovce se sestra rozložila: říkal jsi, že mě miluješ. Kolektivní nádech sálu. Maminka tiše zasáhla. Ženich na záznamu, snížil hlas — mikrofon to stejně zachytil: „Ano. Ale to je složité. Pokud nyní svatbu zruším, všichni se začnou ptát. Její rodiče už zaplatili polovinu. To ji zničí“. Mluvil o mně jako o obchodním problému. Sestra na záznamu: „Takže mám být tajemstvím?“. On: „Věděla jsi, do čeho jdeš“. Pak — po líbánkách to vyřešíme. Video se přerušilo. Obrazovka zhasla.
V sále bylo ticho, jen projektor hučel. Ženich začal vysvětlovat: není to tak, jak to vypadá. Odpověděla jsem klidně: vypadá to, že se chystal vzít si mě a pokračovat v tomhle se svou sestrou. Trval na tom: to byla chyba, samo se to stalo. Sestra přerušila: samo se to nestává. Nejprve jedna káva. Pak další. Řekl jí, že je zmatený city. Otočil se k ní: ty jsi byla první. Odpověděla: to není podstata. Zeptala jsem se tiše: jak dlouho. Nikdo neodpověděl.
Opakovala jsem hlasitěji. Sestra zašeptala: čtyři měsíce. Polovina naší zásnubní doby. Zvedla jsem ruku, abych je oba zastavila. Řekla jsem: nezajímá mě, kdo mě zradil elegantněji. Otočila jsem se k hostům. Omluvila jsem se. Řekla jsem, že svatba dnes nebude. Pak jsem se podívala na ženicha: byl připraven mi mlčky lhát. Ať se vypořádá s důsledky veřejně. Odešel, aniž by řekl něco dalšího. Člověk, se kterým jsem plánovala strávit celý život, opustil zahradu s telefonem a hrdostí — a to bylo vše. Maminka mě obejmula. Slzy konečně přišly — nejen kvůli němu, ale i kvůli té verzi života, v kterou jsem tak plně věřila. Sestra stále stála vedle v bílých šatech.
Tiše jsem řekla: musíš se převléknout. Odpověděla téměř zahanbeně: nepomyslela jsem na to. Přese vše, něco dávno známého se mezi námi mihlo. Ne odpuštění — historie. Řekla: nečeká odpuštění. Možná ho nebude. Ale nemohla mi dovolit vdát se, aniž bych znala pravdu. Odpověděla jsem upřímně: měla jsi mi to říct hned na začátku. Potřebovala jsem sestru tehdy. „Vím“, — zašeptala. Pravda v jejích slovech bolela víc než jakákoli lež. Personál tiše skládal židle.
Podívala jsem se na své šaty. Hodiny výběru. Teď — jako kostým. Požádala jsem maminku, aby všem oznámila zrušení a postarala se, aby jídlo bylo dáno potřebným. Před odchodem jsem si pomyslela: skoro jsem si vzala člověka, který ve mně viděl pohodlí. Skoro jsem vstoupila do budoucnosti postavené na tajemstvích. Tohle nebyla svatba, o které jsem snila. Ale bylo to začátek něčeho čestného. A to, co nyní postavím, bude mé.
Odpustili byste sestře, která vám ublížila, ale nakonec byla jediná, kdo řekl pravdu?
