Šest let po smrti mého manžela jsem se znovu vdala. A v první manželskou noc jsem slyšela to, na co jsem vůbec nebyla připravena…

Můj první manžel zemřel před šesti lety. Autonehoda. Bylo mu čtyřicet osm, mně čtyřicet pět. V manželství jsme spolu strávili dvacet tři let. Byl mou láskou, mým přítelem, mým vším.

Po jeho smrti jsem nechtěla žít. První rok byl noční můrou. Probudila jsem se, na chvíli zapomněla, že je mrtvý, otočila se na jeho stranu postele — prázdnota.

Jeho nejlepší přítel mi pomáhal. Přátelili se třicet let, od univerzity. Přijížděl, pomáhal s dokumenty, s pohřbem, s domem. Byl se mnou, když jsem nemohla přestat plakat. Prostě byl po mém boku.

Uplynuly tři roky. Bolest se otupila. Začala jsem znovu žít — pracovat, scházet se s kamarádkami, usmívat se.

Přítel mého manžela stále přijížděl. Povídali jsme si, vzpomínali na mého manžela, jeho příběhy, smáli se starým fotografiím. Bylo mi s ním dobře. Chápal mou bolest — i on ztratil nejlepšího přítele.

Postupně mezi námi vzniklo něco víc. Ne vášeň, ne zamilovanost. Teplo, podpora, něžnost. Oba jsme byli osamělí, oba jsme toužili po někom vedle sebe.

Pět let po smrti mého manžela mi navrhl sňatek. Tiše, bez fanfár. Řekl — oba jsme milovali jednoho člověka. Nemůžeme ho nahradit. Ale můžeme být spolu, podporovat se, nebýt sami.

Souhlasila jsem. Ne z lásky — taková láska, jaká byla s prvním manželem, už nikdy nebude. Ale z úcty, důvěry, tepla.

Vzali jsme se tiše. Bez hostů, bez oslavy. Prostě jsme se vzali na radnici. Přestěhoval se ke mně do domu, kde jsem žila s prvním manželem.

Večer, v naši první manželskou noc, jsme seděli v obýváku. Vzal mě za ruku. Řekl vážně: “Než začneme náš společný život, v trezoru je něco, co bys měla číst.”

Nerozuměla jsem. Jaký trezor? Co číst?

Vešel do pracovny mého prvního manžela. Nesla jsem tam šest let. Nechala jsem vše na svém místě — jeho stůl, jeho knihy, jeho věci.

Nový manžel otevřel trezor. Nevím, kde vzal kód. Vytáhl obálku. Podal mi ji.

Na obálce bylo moje jméno. Rukopis mého prvního manžela.

Vzala jsem obálku třesoucíma se rukama. Zeptala jsem se — co to je?

Řekl tiše — tvůj manžel mi to dal před smrtí. Požádal mě, abych ti to dal, pokud se někdy znovu vdáš. Zejména pokud za mě.

Nerozuměla jsem. Před smrtí? Zemřel náhle, při nehodě. Jak mohl nechat dopis?

Nový manžel vysvětlil. Týden před nehodou přišel můj první manžel k němu. Dal mu obálku. Řekl — pokud se mi něco stane, a ona bude připravena žít dál, dej jí to. Pokud si vybere tebe — dej jí to v první manželskou noc.

Přítel tehdy nerozuměl, zasmál se — proč takové ponuré myšlenky? Ale manžel byl vážný. Trval na tom. Přítel vzal obálku, uložil ji do svého trezoru a zapomněl na ni.

Pak se stala nehoda. Manžel zemřel. Přítel si vzpomněl na obálku. Ale já nebyla připravená. Pět let jsem truchlila. Teprve pak jsem začala znovu žít.

Když mi navrhl, vzpomněl si na slova přítele — pokud si vybere tebe, dej jí to v první manželskou noc.

Seděla jsem s obálkou v ruce. Bála se ji otevřít. Co tam bylo napsáno? Rozloučení? Požehnání? Prokletí?

Otevřela jsem ji. Uvnitř byl dopis. Manželův rukopis, známý, milovaný. Začala jsem číst.

“Moje drahá. Pokud to čteš, znamená to, že jsem mrtvý. A ty jsi se znovu vdala. Doufám, že za mého přítele. Protože vím — bude tě milovat a starat se o tebe stejně jako já.

Nevím, kdy zemřu. Možná zítra, možná za třicet let. Ale chci, abys věděla: chci, abys byla šťastná. Nežij v minulosti. Nechovej mou památku jako klec.

Pokud se znovu zamiluješ — budu rád. Pokud se vdáš — žehnám ti. Zejména pokud to bude můj přítel. Věřím mu. Vím, že tě nezradí.

Neklaď si za vinu. Nemysli si, že zrazuješ mou památku. Máš právo být šťastná. Chci to pro tebe.

Žij. Miluj. Buď šťastná. To je vše, co ti chci.

Vždy tě budu milovat. Ale nemusíš být věrná mrtvému. Zasloužíš si žít naplno.

Sbohem, moje lásko. Buď šťastná.”

Četla jsem a plakala. Slzy kapaly na papír, rozmazávaly inkoust.

Můj první manžel věděl. Nevěděl kdy, nevěděl jak. Ale věděl, že jednou zemře. A postaral se o mě. Napsal dopis, dal ho příteli, požádal ho, aby mi ho předal — pokud se znovu vdám, zejména za něj.

Požehnal mi nový život. Zbavil mě viny, kterou jsem nosila šest let. Dovolil mi znovu milovat.

Podívala jsem se na nového manžela. Seděl vedle, držel mě za ruku, také plakal. Ten dopis četl také, když mu přítel předal obálku.

Seděli jsme sami v domě, kde jsem žila s prvním manželem. A cítili jeho přítomnost. Ne těžkou, ne tíživou. Lehká, teplá. Požehnal nás.

Uplynul rok. Žijeme spolu. Jsme šťastní? Po svém. To není ta láska, jaká byla s prvním manželem. To je něco jiného — klidné, teplé, spolehlivé.

Ten dopis uchovávám. Občas si ho přečtu. A děkuji prvnímu manželovi za to, že mi dal svolení žít dál.

Řekněte: pokud by váš manžel zemřel, mohli byste se znovu zamilovat? Provdat se za přítele zesnulého manžela? Nebo by to bylo zradou památky?