Šest let jsem vodila svou vnučku na balet. Ale včera jsem ji přišla vyzvednout dřív, otevřela jsem dveře sálu, trenérka se otočila a rychle něco skryla za zády, na tváři mé vnučky byl vystrašený pohled…

Má vnučka od šesti let snila o tom, že se stane baletkou. Desetkrát si přehrávala “Labutí jezero”, tančila po bytě na špičkách. Dcera s manželem pracovali déle, proto jsem si vzala na starost kroužky.

Našla jsem studio s dobrými doporučeními. Lekce nejsou levné — 120 eur měsíčně, ale nelitovala jsem. Šest let jsem ji třikrát týdně vozila tam. Vyzvedávala jsem ji k páté, čekala v hale jednu a půl hodiny, odjížděla v půl sedmé.

Vycházela šťastná, unavená, vyprávěla o nových pohybech. Viděla jsem její pokroky — postava se zlepšila, objevila se elegance. Na rodinných oslavách ukazovala prvky, všichni byli nadšení.

Včera jsem práci dokončila dřív. Rozhodla jsem se vyzvednout vnučku dřív a zajít do kavárny. Dorazila jsem ke studiu v šest místo v půl sedmé.

Vyšla jsem do druhého patra. Dveře sálu pootevřené, hraje hudba. Nakoukla jsem do okénka.

To, co jsem viděla, mě šokovalo. Deset dívek sedělo na lavičkách podél zdi. Povídaly si, smály se, někdo koukal do telefonu. U zrcadla stála trenérka s telefonem v ruce, psala něco, usmívala se.

Žádný trénink. Hudba hrála jen na oko, ale nikdo netancoval. Dvě minuty jsem stála a sledovala. Trenérka se stále nevzdala telefonu.

Otevřela jsem dveře a vstoupila. Trenérka zvedla hlavu — na tváři krátce proletěl šok, pak zmatení. Rychle schovala telefon do kapsy: “Přišla jste dnes brzy. Právě máme přestávku”.

Podívala jsem se na hodinky. Trénink začal v pět, teď šest hodin. Přestávka trvá hodinu? Zeptala jsem se na to. Trenérka se začala vykrucovat, mluvila o metodice, že děti potřebují odpočinek mezi cviky.

Vyzvedla jsem vnučku, odjeli jsme. Po cestě domů jsem se opatrně vyptávala — jak probíhají hodiny. Ochotně mi to pověděla. Ukázalo se, že trenérka dává cvičení asi na dvacet minut na začátku, pak říká “volný čas” a odchází do šatny nebo stojí s telefonem.

Dívky si samy vymýšlejí své aktivity — některé se snaží opakovat pohyby z videí, některé jen sedí a povídají si. Vnučka si myslela, že to tak má být, že je to součást výuky.

Byla jsem rozzlobená. Šest let, více než osm tisíc eur. Za co? Aby děti seděly na lavičkách, zatímco trenérka sedí u telefonu?

Druhý den jsem šla k administrátorce studia. Vše jsem řekla. Byla překvapená, řekla, že to slyší poprvé, že mají přísnou kontrolu. Požádala jsem o vrácení peněz alespoň za poslední rok. Odmítla — hodiny se konaly, stížnosti nemohou být.

Šla jsem k dalším rodičům, které jsem viděla v hale všechny ty roky. Ukázalo se, že mnozí ani nepřemýšleli, co se na hodinách děje. Děti přicházely domů spokojené — takže všechno je v pořádku. Jedna maminka přiznala, že její dcera si nedávno stěžovala “nudné, nic neučí”, ale nebrala to vážně.

Shromáždili jsme skupinu z pěti rodin, napsali jsme kolektivní stížnost. O týden později nás informovali — s trenérkou byl rozvázán kontrakt, najali novou. Nabídli pokračování hodin zdarma na tři měsíce jako kompenzaci.

Ale vnučka se nechtěla vrátit. Řekla, že se jí balet znechutil. Šest let jejího snu — a takhle to skončilo. Ztratila zájem, protože ty roky byly zbytečné.

Stále se obviňuji. Šest let jsem seděla v hale, listovala časopisy, čekala. Nikdy jsem nešla nahoru dřív, nepodívala se do sálu. Důvěřovala jsem — když platíme peníze, znamená to, že se dítě učí. Ale ukázalo se — platili jsme za to, aby dívky jednoduše byly v místnosti jedna a půl hodiny. Vnučka teď chodí na plavání a baví ji to. Ale balet — její první skutečný sen — jí byl vzat. Buďte upřímní — kontrolujete, co opravdu dělají vaše děti a vnoučata na kroužcích? Nebo také důvěřujete na slovo?