Šéfová mi jednoduše podala knihu a řekla: «Přečti si to». Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu plakat už na desáté stránce

Po rozvodu jsem měla pocit, že nejsem sama sebou. Ráno jsem se probouzela a dlouho ležela, hledíc do stropu, aniž bych chápala — proč vstávat, pro koho vařit kávu, proč se líčit. Zdálo se, že vše, co jsem budovala téměř deset let, se zřítilo během jediné sekundy. Jemu se mnou bylo těsno, mně — prázdno bez něj.

Když se v oddělení dozvěděli, že jsem si vzala dovolenou «z osobních důvodů», všichni dělali, že nic neslyší. Jen šéfová se zastavila pohledem, pak otevřela zásuvku a podala mi knihu.
– Přečti si to. Pomohlo to mnoha lidem, – řekla prostě.

Poděkovala jsem, i když jsem se uvnitř usmívala: může kniha někoho vrátit k životu? Ale vzala jsem ji — z důvodu zdvořilosti. Večer jsem odložila kabelku, zujala se a mechanicky otevřela první stránku. A ponořila se do čtení.

Kniha byla o ženě, která si svými křivdami zničila vlastní život. O tom, jak sbírala nespokojenost, čekala, že ji budou chápat bez slov, a vztekala se, když ji nechápali. Čím dál jsem četla, tím silněji jsem chápala — jako by někdo psal o mně. Každá řádka — zrcadlo.

Vzpomněla jsem si, jak jsme se s ním hádali kvůli hloupostem. Jak jsem týdny mlčela, když přišel pozdě. Jak jsem se snažila «potrestat tichostí». Zdálo se mi, že se jen bráním, že on je vinen. A teď jsem viděla — ani já jsem neuměla mluvit o tom, co mě bolí.

Uprostřed knihy jsem se rozplakala. Ne proto, že mi bylo líto hrdinky, ale protože mi poprvé bylo líto sebe — té, která vždycky chtěla mít pravdu, a ne být šťastná.

Další den jsem se probudila s těžkou hlavou, ale s podivným pocitem, jako by po dlouhé době bylo o něco snadnější dýchat. V práci se všichni zaměstnávali svými záležitostmi a já jsem prostě přistoupila k oknu a poprvé po měsících ucítila vůni jara.

Večer jsem dlouho hleděla na telefon. Jeho číslo bylo smazáno, ale paměť se nedá vymazat. Váhala jsem, pak jsem zavolala — ne proto, abych se navrátila, ale abych řekla, co jsem tehdy neřekla.

– Ahoj, – třásl se mi hlas. – Nechci nic vracet. Jen jsem se chtěla omluvit.
Na druhém konci byla dlouhá pauza, pak tiše řekl:
– Děkuji. Netušíš, jak dlouho jsem na to čekal.

Mluvili jsme krátce. Bez výčitek, bez vzpomínek. Prostě jako dva lidé, kteří se kdysi milovali, a pak zabloudili. Po hovoru jsem dlouho plakala, ale už jinak — ne z bolesti, ale z úlevy.

Od té doby jsem tu knihu přečetla ještě dvakrát. Ne proto, že by byla zázračná. Prostě mě donutila vidět pravdu — že někdy vztahy ničíme ne zradou, ale mlčením. Hromadíme křivdy, myslíme si, že čas vše napraví, ale čas pouze prohlubuje bolest.

Uteklo půl roku. Zase chodím do práce, setkávám se s přáteli, usmívám se ne proto, že musím, ale protože chci. Někdy se ještě cítím osaměle, ale už nikoho neviním — ani jeho, ani sebe.

Na nedávno se šéfová znovu ptala:
– Jak se ti líbila ta kniha?
Usmála jsem se:
– Nepomohla vrátit lásku. Ale pomohla najít sama sebe.

A přistihli jste se někdy při myšlence, že jste se bránili a sami zničili to, co vám bylo nejdražší?