Šéf mě propustil těsně před důchodem. Ale tehdy ještě nevěděl, s kým má co dočinění a co jsem pro něj připravila…

Dvacet sedm let jsem pracovala v této firmě. Začínala jsem jako prostá účetní, vyrostla jsem na vedoucí specialistku. Nikdy nebyly stížnosti, vždy jsem plnila plán, kolegové mě respektovali. Bylo mi padesát osm let a plánovala jsem v klidu dožít do důchodu — zbývaly jen dva roky.

Před rokem k nám přišel nový vedoucí oddělení. Třicet pět let, ambiciózní, s moderním vzděláním. Od prvního dne dal najevo, že budou změny. “Potřebujeme svěží krev”, “Je čas osvojit si nové technologie”, “Mladý tým — úspěšný tým” — to byly jeho oblíbené fráze.

Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Pracovala jsem jako vždy. Ale po měsíci to začalo. Začal si na mě přidírať na maličkosti. “Proč tak dlouho děláte zprávu? Mladší to zvládnou rychleji”. “Nerozumíte novému programu, a pětadvacátileté to zvládly za den”. “Ve vašem věku je těžké držet tempo, chápu”.

Přitom mladí kolegové dělali stejné chyby jako já. Někdy ještě horší. Ale jim neřekl ani slovo. Jen mně. A ještě dvěma zaměstnancům — bylo nám přes padesát.

Pochopila jsem: to je diskriminace kvůli věku. Chtěl se zbavit “starých kádrů”.

Tehdy jsem začala nahrávat naše rozhovory. Na telefon, tajně. Každé setkání, každou poradu, kde dělal poznámky.

“Už nejste v tom věku, abyste táhla takové objemy”, — nahrála jsem. “Možná je pro vás čas do důchodu? Doma si odpočinete”, — nahrála jsem. “Potřebujeme energické zaměstnance, ne ty, kdo myslí na důchod”, — nahrála jsem.

Půl roku jsem sbírala důkazy. Desítky rozhovorů, kde přímo mluvil o mém věku jako o problému.

Pak mě zavolal do kanceláře. Zavřel dveře, posadil se naproti.

“Mluvme upřímně”, — řekl. “Jste dobrá pracovnice, ale firma potřebuje mladý tým. Napište žádost na vlastní žádost. Dám dobré doporučení”.

“A když odmítnu?” — zeptala jsem se.

“Pak najdu důvod, jak vás propustit podle článku. Nesoulad s pozicí například. Komu si budete stěžovat? Ve vašem věku nikdo nebere do práce”.

Nahrála jsem i tento rozhovor.

Odmítla jsem psát žádost. Rozzlobil se, ale zmlkl.

Za týden jsem dostala oznámení: propuštění z důvodu redukce míst. Moje pozice se ruší.

Podepsala jsem dokumenty. Sebrala věci. Kolegové litovali, ale mlčeli — báli se také dostat pod redukci.

Za měsíc jsem se dozvěděla: na mé “zrušené” místo přijali novou zaměstnankyni. Šestadvacet let. Stejná pozice, stejná funkčnost. Jen jiný název v organizačním schématu.

Tehdy jsem šla k pracovnímu soudu.

Podala jsem žalobu na nezákonné propuštění. Přiložila jsem všechny nahrávky rozhovorů — jeho přímá prohlášení, že jsem “příliš stará”, že “jsou potřeba mladé kádry”, že “v mém věku je čas do důchodu”.

Předložila jsem důkazy, že pozice nebyla zrušena — jen přejmenována a předána mladé zaměstnankyni.

Soud trval tři měsíce. Vedoucí se snažil omluvit: “To jsem nemyslel”, “Špatně jste pochopila”, “To byla reorganizace”. Ale nahrávky mluvily samy za sebe.

Soud vydal rozhodnutí: propuštění uznáno za nezákonnou diskriminaci kvůli věku. Byla jsem povinna být obnovena v práci na stejné pozici a platu. Firma mi musela vyplatit plnou kompenzaci za všechny měsíce nuceného výpadku plus morální újmu.

Vedoucí byl povinen absolvovat školení o pracovním právu a antidiskriminačních normách. Firmě byla vyměřena vysoká pokuta.

Vrátila jsem se do práce. Kolegové mě přivítali potleskem — všichni věděli, co se stalo. Vedoucí koukal do země.

Po půl roce ho přeřadili do jiného oddělení. Pryč od personálních otázek.

Odpracovala jsem do důchodu v klidu. Ještě rok a půl. Bez jediné poznámky, bez jediné narážky na věk.

Když jsem odcházela do důchodu, kolegové uspořádali rozlučku. Darovali květiny, dort, teplá slova. A jedna mladá zaměstnankyně přišla a řekla: “Děkuji, že jste se nebála bránit svá práva. Teď se dvakrát rozmyslí, než se tak bude chovat k lidem”.

Teď jsem v důchodu. Žiji v klidu. Ale někdy přemýšlím: kolik lidí prostě odešlo mlčky? Báli se soudů, konfliktů, nevěřili, že něco dokážou?

A přitom stačilo prostě nahrávat. Dokumentovat. Sbírat důkazy.

A otázka mi nedá pokoj: udělala jsem dobře, že jsem nahrávala rozhovory bez jeho vědomí? To přece také není moc etické. Nebo když tě otevřeně vytlačují z práce před důchodem — jsou všechny prostředky dovolené? A stálo za to soudit se, když se dalo prostě tiše odejít a nekazit vztahy?