Můj muž odešel k mladší ženě. Neplakala jsem. Sedla jsem si a zhluboka se nadechla: Poprvé po letech jsem cítila úlevu
S Jaroslavem jsme byli manželé třicet tři let. Vzali jsme se mladí – mně bylo dvaadvacet, jemu šestadvacet. Začátky byly plné lásky, společného budování domova, hypotéky, prvního dítěte, pak druhého, oprav, přesčasů. Žili jsme „normálně“, tak jako většina. Bez velkých vášní, ale i bez velkých tragédií.
Časem jsme se začali míjet. On se vracel pozdě z práce, vymlouval se na projekty a schůzky. Já měla svůj rytmus – práce v knihovně, nákupy, obědy, praní, hlídání vnoučat, povídání se sousedkou. Večer televize, každý na svém konci gauče.
Přestali jsme se dotýkat. Ani si nevzpomínám, kdy mě naposledy objal. Ale nestěžovala jsem si. Myslela jsem, že takhle vypadá dospělá láska – klidná, tichá.
Před dvěma lety se Jaroslav začal měnit. Zhubnul, začal nosit košile, které roky visely v šatníku. Oživil parfémy, na které jsem dávno zapomněla. Objevily se „služební cesty“, i když dřív nikam nejezdil. Já dělala, že nic nevidím. Bála jsem se zeptat. Ale uvnitř jsem věděla.
Jednoho večera, když se vrátil a ani si nesedl k večeři, řekl:
– Musím s tebou mluvit.
Sedl si naproti mně a upřeně se mi podíval do očí:
– Poznal jsem někoho. Je mladší. Cítím se s ní dobře. Odcházím.
To bylo všechno. Bez křiku. Bez zaváhání. Bylo mu 59, mně 55. A já cítila… úlevu. Opravdovou.
Nebyly slzy. Nebyla žádná hysterie. Sedla jsem si do kuchyně s čajem a v domě zavládlo ticho, jaké jsem roky neznala. Nikdo neremcal, že čaj je moc sladký. Nikdo nepráskal dveřmi kvůli ztracenému ovladači.
Tu noc jsem nespala, ale ne bolestí. Úlevou. Poprvé po letech jsem mohla myslet jen na sebe.
Za týden se Jaroslav odstěhoval. Odnesl si kufr, pár košil a počítač. Zbytek nechal – prý: „Stejně je to všechno tvoje.“
Děti reagovaly různě. Dcera byla rozhořčená:
– Mami, táta se zbláznil! Co si myslí, že dělá?!
Syn mlčel. Vždycky měl k otci blíž. Ale já už nepotřebovala jejich podporu. Byla jsem… volná.
Začala jsem dělat věci, které jsem roky odkládala. Přihlásila jsem se na kurz malování, i když jsem nikdy nedržela štětec. Jela jsem s kamarádkou na víkend do Českého Krumlova – poprvé po dvaceti letech jsem cestovala bez plánu a bez stresu, že někdo doma čeká s otráveným výrazem.
Začala jsem chodit spát, kdy jsem chtěla. Večeřela jsem v posteli. Přestavěla nábytek v obýváku. Koupila jsem si nový ubrus – barevný, s velkými květy. Jaroslav by ho nesnášel. Já ho miluju.
Lidé kolem reagovali zvláštně. Někteří mě litovali: „Jak to zvládáš?“ Jiní – možná potají – se radovali: „Aspoň dostal, co si zasloužil.“ Ale já nepotřebovala ani lítost, ani názory.
Dlouhé roky jsem žila v manželství, kde jsem byla neviditelná. Byla jsem kuchařka, uklízečka, účetní, zdravotní sestra. Ale ne žena. Ne partnerka. Když Jaroslav odešel, neztratila jsem lásku. Ztratila jsem břemeno.
A vím, jak to zní. Jako bych se těšila z cizího neštěstí. Ale to není pravda. Já se těším z vlastního navráceného života.
Nevím, jak dlouho mu to s tou mladší vydrží. Možná dlouho. Možná to rychle skončí. To už není můj problém.
Můj problém je můj čaj s medem, pozdní čtení, dlouhé procházky bez výčitek. Můj problém jsem já sama.
A poprvé po třiceti letech… jsem skutečně doma u sebe.
👉 A co vy? Myslíte, že byste na mém místě bojovali o vztah, nebo byste stejně jako já cítili úlevu?
