Se svou kamarádkou jsme byly přítelkyněmi 40 let. V říjnu mě požádala o velkou částku peněz „na operaci“, a o měsíc později jsem ji viděla s koupí, ze které se mi málem zatmělo před očima…

Seznámily jsme se na univerzitě, v prvním ročníku. Obě jsme přijely z malých měst, obě jsme bydlely na koleji, obě jsme se stýskaly po domově. Před čtyřiceti lety ke mně přišla v jídelně a zeptala se, jestli si může přisednout. Od té doby jsme se nerozcházely.

Společně jsme skládaly zkoušky, společně jsme plakaly kvůli první lásce, společně jsme vybíraly svatební šaty. Byla mi svědkyní na svatbě, já jí – na její. Naše děti vyrůstaly spolu, jezdily do stejného tábora, chodily do stejné školy.

Když můj manžel zemřel, přijížděla každý den. Seděla vedle mě, mlčela, držela mě za ruku. Neříkala nic navíc, nedávala žádné rady. Prostě byla vedle mě. Vždycky jsem ji považovala za sestru. Dokonce blíž, než za sestru.

V říjnu zavolala večer. Hlas měla zvláštní – tichý, napjatý. Řekla, že se musíme setkat. Naléhavě.

Přijela druhý den. Vypadala špatně – vyčerpaná, kruhy pod očima. Polekala jsem se, zeptala se, co se stalo.

Dlouho mlčela. Pak řekla, že jí našli nádor. Že je potřeba urgentní operace. Že v naší nemocnici je čekací doba půl roku, ale v soukromé klinice – hned, ale je to drahé. Velmi drahé.

Řekla částku. Velkou. Téměř všechny mé úspory – šetřila jsem na stáří, na černý den.

Řekla, že pochopí, pokud odmítnu. Že se neurazí. Že se prostě nemá na koho jiného obrátit.

Neváhala jsem ani sekundu. Čtyřicet let přátelství. Druhý den jsem vybrala peníze a dala jí je v hotovosti. Plakala, objímala mě, slibovala, že vrátí, jakmile bude moci.

Úpis jsem nežádala. Jak mohu požádat o úpis od člověka, kterého znám čtyřicet let?

Poté zmizela. Nevolala, nepsala. Já volala – neodpovídala. Psala jsem zprávy – četla je, ale mlčela. Myslela jsem, že se zotavuje po operaci. Rozhodla jsem se neobtěžovat, dát jí čas.

Uplynul měsíc.

V sobotu jsem jela do obchodního centra koupit dárek pro vnučku. Šla jsem kolem klenotnictví a uviděla ji.

Vycházela z dveří s firemní taškou v ruce. Učesaná, nalíčená, v novém kabátě. Žádné kruhy pod očima. Žádná vyčerpaná nemocná žena.

Když mě uviděla, strnula. Zbledla. Ruka s taškou cukla za záda, jako by byla dítětem přistiženým s bonbonem.

Stála jsem pět metrů od ní. Nohy mě neposlouchaly.

Pak jsem přistoupila. Pomalu, krok za krokem. Ona se nepohnula.

Podívala jsem se na tašku. Zeptala jsem se, co je uvnitř.

Neodpovídala.

Vzala jsem tašku z jejích rukou. Neodporovala. Uvnitř byla sametová šperkovnice. Otevřela jsem ji. Zlatý náhrdelník s kameny. Štítek s cenou stále visel – částka téměř rovnala tomu, co jsem jí dala.

Ruce se mi roztřásly tak, že mi krabička málem vypadla.

Zvedla jsem oči. Zeptala jsem se jediné slovo – proč.

Začala mluvit. Nejasně, rychle. Že operace byla, ale ne tak drahá. Že zbyly peníze. Že je chtěla vrátit, ale pak si pomyslela – stejně se to nedozvím. Že je to jen jednou. Že si zaslouží něco hezkého, život je těžký, manžel jí nic nedává.

Poslouchala jsem a nerozeznávala osobu, s kterou jsem byla přítelkyní čtyřicet let.

Zeptala se, jestli ji dokážu odpustit. Řekla, že vrátí peníze. Postupně, po částech. Že to byla momentální slabost. Že naše přátelství je důležitější.

Vložila jsem krabičku zpět do tašky. Podala jsem jí ji.

Řekla jsem, že peníze vracet nemusí. Že je to platba za lekci. Drahá lekce o tom, komu lze důvěřovat.

Otočila jsem se a šla k východu. Volala na mě, že jsem to celé špatně pochopila. Že to vysvětlí. Že nelze jen tak škrtnout čtyřicet let.

Neohlédla jsem se.

Od té doby uplynuly tři měsíce. Každý týden volá. Píše dlouhé zprávy. Posílá fotografie z naší mládí. Přes společné známé dává vědět, že chce mluvit.

Neodpovídám.

Někdy v noci vytahuji staré alba. Dívám se na naše fotografie – mladé, smějící se, šťastné. Dvě dívky z koleje, které se staly sestrami.

Čtyřicet let přátelství. Tolik toho prožito společně. Tolik vzpomínek.

Kamarátky říkají, že jsem příliš tvrdá. Že lidé dělají chyby. Že je třeba dát šanci.

Třeba mají pravdu. Možná jsem ztratila víc, než peníze.

Ale pokaždé, když pomyslím na to, jak schovávala ruku za záda – jako dítě s ukradeným bonbonem – něco uvnitř se mi svírá.

Řekněte upřímně: lze takovou zradu odpustit pro čtyřicet let přátelství? Nebo existují věci, po kterých už důvěru nelze obnovit – kolik let byste nebyli vedle sebe?