Se sestrou jsme spolu nemluvily tři roky. A pak jsem uslyšela větu, která mi zlomila srdce
Jmenuji se Klára a moje sestra se jmenuje Tereza. Od dětství jsme byly úplně jiné – já jsem plánovala, ona žila okamžikem. Já jsem zapisovala seznamy, ona po nich kreslila. Máma říkávala: „Ty jsi náš klid,“ a o Tereze dodávala: „A ty jsi náš vítr.“ Tehdy jsem ještě nevěděla, jak moc může bolet ticho.
Všechno se začalo hroutit po babiččině pohřbu. Večer jsme přišly domů, Tereza si zabalila batoh a řekla jen: „Potřebuju být chvíli sama.“ A odjela. Týden o ní nebylo slyšet. Když se vrátila, byla bledá, unavená, oči zarudlé – od slz nebo od nespavosti. „Neptej se,“ řekla tiše. Ze vzteku jsem zamkla naši společnou skříň – hloupé gesto, ale tehdy jsem měla pocit, že aspoň něco mám pod kontrolou.
Čas běžel. Tereza se doma skoro neukazovala. Pracovala v baru, vracela se nad ránem, v kuchyni po ní zůstávaly drobky a cizí pachy. Ráno jsem je sbírala a mlčela. Někdy jsme si vyměnily pár vět, většinou nic.
Skutečný zlom přišel, když máma zjistila, že zmizely její náušnice a prsten, který nosila jen o svátcích. Později se ukázalo, že skončily v zastavárně. Tereza přiznala: „Vykoupím je zpátky, až budu mít peníze.“ Máma seděla na židli, držela se opěradla, a táta stál na balkoně, aby se uklidnil. Já řekla jen: „Tentokrát jsi zašla moc daleko.“ Tereza práskla dveřmi. A já přestala mluvit. Žádné „ahoj“, žádné „všechno nejlepší“. Jen prázdné roky.
Máma se nás snažila dát dohromady: „Holky, jste přece krev.“ Já ale opakovala chladně: „Každý potřebuje hranice.“ Táta trávil čím dál víc času v garáži – s nářadím bylo jednodušší než s našimi hádkami. Po půl roce se mámě zhoršilo srdce. Doktorka řekla: „Méně nervů.“ Doma jsem seděla na chodbě a dívala se na starou fotku od jezera, kde jsme byli všichni tři. Přemýšlela jsem, jak má vypadat „méně nervů“, když každý den bolí jako trn pod kůží.
Jednoho večera si ke mně máma sedla: „Kláro, ty umíš vydržet. Ale někdy musíš taky pustit.“ Podívala jsem se z okna. Záclona se pohnula větrem a já si uvědomila, že uvnitř mě fouká stejný vítr – jen dělám, že ho necítím.
Terezu jsem občas vídala ve městě – u tramvaje, v obchodě, jednou i v pekárně. Vždycky jsme dělaly, že spěcháme. Když se máma znovu dostala do nemocnice, seděla jsem u její postele, držela ji za ruku a poslouchala pípání přístrojů. A tehdy jsem si řekla: buď takhle zůstanu navždy, nebo zkusím nést něco jiného než vztek.
Napsala jsem: „Můžeme si promluvit?“ Odpověď přišla brzy: „Zítra, u řeky Vltavy.“ Sešly jsme se. Foukalo, listí se točilo ve vzduchu. Dlouho jsme stály mlčky. Tereza začala: „Nevím, jak se k tobě vrátit.“ Odpověděla jsem: „A já nevím, jak ti znovu věřit.“ Mezi námi tekla voda a několik slov, která visela ve vzduchu.
Z kapsy vytáhla pomačkaný účtenku – z té zastavárny. „Ještě jsem to nevykoupila. Ale snažím se.“ Řekla jsem: „Nejde o šperky.“ Přikývla. „Vím.“ A pak pronesla jediné slovo: „Promiň.“ Nebylo to hezké ani uhlazené, spíš těžké, zadrhnuté. Stála jsem a čekala, až mě hněv aspoň trochu pustí. Nepustil. Ale natáhla jsem ruku. Ne abych zapomněla, ale abychom se obě neutopily.
Teď je všechno křehké. Mluvíme opatrně, bez velkých slibů, bez „navždy“. Občas se zase pohádáme, jindy se zasmějeme maličkostem. Máma se pomalu zotavuje a raduje se z každého našeho rozhovoru, jako by to byla kapka vody po dlouhém suchu. Táta opravuje staré kolo – prý bude potřeba jezdit spolu na trh.
Nevím, jestli se někdy vrátíme k tomu, co bylo. Možná ani nemusíme. Možná se nové sestry rodí ne v dětství, ale tehdy, když dospělí přestanou stavět mezi sebou zeď mlčení. Někdy se v noci probudím a poslouchám, jestli dům dýchá klidněji. Občas ano.
Nepíšu o zázracích. Nepíšu, že všechno se spravilo. Jen o tom, že jednoho dne jsem přestala dokazovat, že mám pravdu. A položila si otázku: má smysl chránit zeď, když na druhé straně stojí člověk, který je pořád tvůj?
A vy? Kdyby vám někdo blízký ublížil tak, že zůstala jizva – pokusili byste se přejít přes most, i kdyby první prkna praskala pod nohama?
