Samota ve stáří: když děti vyrostly, ale nikdo si ani nepamatuje zavolat
Kdysi nemohla vyjít z kuchyně — všechno znělo, vřelo, někdo volal, někdo se ptal, někdo prosil. Nyní — jen hodiny. A rádio. A rychlovarná konvice, která se vaří pro jednoho člověka.
Její děti se rozsáhly. Jsou úspěšní, chytrí, zaneprázdnění. Mají schůzky, lety, zácpy. Ona je neviní. Je na ně hrdá. Ale srdce to nechápe. Stále čeká, že někdo náhle zavolá. Zeptá se, jak je na tom s zezdravím. Prostě řekne: «Ahoj, mami».
Každé ráno dělá totéž. Nalévá čaj, otevírá okno, hladí kocoura, kontroluje telefon. Nic. Občas přijde SMS od banky. Občas — reklama na lékárnu. Ale její osobní příběh — už nikoho nebaví. Vnuci ani nevědí, že kdysi hrála v divadle. Že uměla tancovat valčík. Že mohla jedním pohledem ukončit spor. Teď je — prostě babička.
Někdy si vytočí číslo syna. Poslouchá tóny volání. A položí sluchátko. «Asi je zaneprázdněný». Pak jde do obchodu. Prodavač se zeptá: «Můžu vám pomoci?». A to je — jediná fráze za den, směřovaná osobně na ni.
Večer sedí u okna. Dívá se na světlo v cizích oknech. Někdo se vrací z práce. Někdo obejme dítě. A ona prostě sleduje. Jako by byla divákem vlastního života, ze kterého tiše odešli hlavní hrdinové.
Ale ona stále čeká. A věří, že jednou zazvoní telefon. A hlas řekne: «Mami, promiň, dlouho jsem nevolal». A to bude stačit. Aby se znovu cítila být součástí něčího života.
