S manželem jsme souhlasili, že vezmeme na dovolenou děti mé sestry, ale jejich požadavky nás překvapily

Žijeme s manželem v manželství asi pět let. Děti zatím neplánujeme. Věnujeme čas sobě a práci, hodně cestujeme. Ale máme rádi děti a jednoho dne si je určitě pořídíme.

Mám také sestru, která žije s rodinou asi hodinu jízdy od nás. Kvůli pracovní vytíženosti se vidíme jen zřídka, ale telefonujeme si téměř každý den. Má dva starší syny, třináct a čtrnáct let.

Minulé léto jsme se s manželem rozhodli jet na dovolenou k moři. Sdílela jsem tyto plány se svou sestrou. Měla z nás velkou radost, ale bylo jí smutno, protože sami se zřejmě hned tak na dovolenou nedostanou. 

Jí ani jejímu manželovi nedali v létě v práci dovolenou. A na tak velkou rodinu je potřeba hodně peněz. Svým klukům by samozřejmě ráda dopřála moře. Ale bojí se je pustit samotné.

„Tak ať jedou s námi!“ navrhla jsem. Samozřejmě nejsme milionáři, všechny náklady nemůžeme pokrýt. Ale pokud jim zaplatíte vstupenky, žádný problém. Postaráme se o ně,“ navrhla jsem.

Sestra slíbila, že to probere se svým manželem, a večer jsem předala podstatu našeho rozhovoru svému manželovi. Odpověděl, že jsem to neměla navrhovat. Vždyť co je to za kluky. Co když jsou rozmazlení? Vidíme je jednou za pár měsíců na tři hodiny. A když s nimi budeme žít dva týdny, možná to nebude tak růžové.

„No dobře, možná sestra nesouhlasí. V každém případě je hotovo. Ale i když s námi pojedou, nic strašného se nestane. Vždycky odpočíváme jen sami. A teď to bude aspoň nějaká změna,“ snažila jsem se uklidnit svého manžela.

Sestra souhlasila. Nebylo kam ustoupit, a tak jsme se po několika týdnech vydali na resort. Problémy začaly hned další ráno. Trochu jsme si odpočinuli po cestě a začali se balit na pláž. A pak nás jeden z mých synovců dostal do úžasu svou otázkou.

Kde máme snídani? – prohlásil s výčitkou.

„Na dovolené nejsme zvyklí hodně snídat. Maximalně pijeme kávu, k obědu si dáme ovoce a večeři si dáme v kavárně, když se večer projdeme po promenádě,“ vysvětlila jsem.

Synovcům zřejmě taková odpověď nevyhovovala. Zamračili se a s nespokojeným výrazem pili svou kávu. Neudržela jsem to a rychle jim nakrájela sendviče z toho, co bylo.

Tato situace mě rozhořčila. Co jsem jejich služka? Na dovolenou nejedu, abych stála u plotny! Zvlášť když nakonec nejsou malé děti! Můj muž se na dovolené skvěle cítí, tak ať si na to zvyknou také oni.

Manžel mi samozřejmě připomněl, jak mě odrazoval od myšlenky vzít synovce s sebou. A souhlasil s tím, že by nám měli být vděční za to, že jsme je vzali s sebou. A neprudili! Vzhledem k tomu, že rodiče jim zaplatili pouze dopravu a hotel, a víc peněz si s sebou nevzali. To znamená, že výdaje na potraviny, kavárny a zábavu padly na nás.

Tím to však neskončilo. Tu jim něco nevyhovovalo, tu zase něco jiného. Na pláž jsme chodili brzy, a oni chtěli ještě spát. A kam chtěli oni, tam jsme vůbec neplánovali jet.

V jednu chvíli se stala velmi nepříjemná situace. Zjistila jsem, že z mé peněženky zmizely hotovostní peníze. Ano, jen velmi málo, ale přesně jsem věděla, že tam byly a neutratila jsem je. Hned jsem se zeptala synovců.

„No jo, peněženka ležela na stole, vzali jsme ji a šli do obchodu. Co nám, už si nemůžeme dát zmrzlinu?“ zeptali se nechápavě.

„Ano, zmrzlinu si můžete dát. Ale bez svolení sahat do cizí peněženky a brát odtamtud peníze, bez ohledu na to, kolik jich je, je u nás přísně zakázáno!“ prohlásila jsem nahlas.

Synovci jako by opravdu nechápali, čím se provinili. Možná je to v jejich rodině běžné. Ale měli by přece chápat, že jeli k moři ne s mámou a tátou, ale se svými příbuznými! To znamená, že nás měli poslouchat ve všem. Zkrátka a dobře, celá situace mě už znatelně vytáčela. 

Pátý den dovolené mi zavolala sestra a zeptala se, co se u nás děje. Zřejmě jí děti zavolaly a postěžovaly si. Se mnou se hádat nechtěla, i když byla zjevně nespokojená. Přeci jen cítila, že je v zranitelné pozici.

Ano, moc možností neměla. Sama je na dovolenou vzít nemohla, a děti si chtěly odpočinout. Ale když už se jim taková příležitost naskytla, měla jim vysvětlit, jak se chovat. Dělat dobro na úkor vlastního pohodlí na dovolené jsem nehodlala, ani pro vlastní synovce!

Nakonec jsme se nějak dočkali návratu domů. Ke skandálu nedošlo, ale nějaké velké vděčnosti se mi nedostalo. A sama jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu brát s sebou na dovolenou cizí děti. Raději počkáme na naše vlastní.