Rozdělovaly nás stovky kilometrů a roky křivd, dokud jeden telefonát nezměnil vše…
Vždycky jsem si myslela, že moje máma je něco neměnného, jako slunce, které vždycky vychází. Byla součástí mého života, jako vzduch, který dýchám. Hádaly jsme se, urážely, týdny spolu nemluvily, ale vždy jsem věděla, že je někde tam, na druhém konci linky, a čeká na můj telefonát.
Rozdělovaly nás stovky kilometrů, roky křivd a nevyřčených slov, ale stejně jsem věřila, že máme ještě čas. Odkládala jsem rozhovor, odpuštění a objetí na později, na „někdy“. Byla jsem si jistá, že počká, že budeme mít ještě jednu příležitost vše napravit, ale jednoho večera zazvonil telefon…
Toho dne jsem čekala zprávu od ní. Měla poslat fotku své nové úrody rajčat. Byla na ně velmi pyšná, každý rok je pěstovala ve své malé zahrádce, a i když já žiju ve velkém městě a kupuju zeleninu v supermarketu, bylo pro mě důležité vědět, že je vše v pořádku. Ale zpráva nepřišla. Pomyslela jsem si: „Asi zapomněla, nebo šla spát brzy.“ A tak jsem usnula, aniž bych měla starosti.
Probudila jsem se zvukem telefonu a mé srdce začalo zběsile tlouct. Volal můj bratr. Nikdy nevolá tak pozdě.
— Ahoj, — zašeptala jsem.
— Už tu není, — řekl roztřeseně. — Máma… ona…
— Co je s ní? Co se stalo?! — křičela jsem do telefonu.
— Zastavilo se jí srdce. Ve spánku. Našel jsem ji dnes ráno…
Položila jsem telefon. Můj svět se zhroutil. Dál bylo všechno jak v mlze. Koupila jsem si lístek na první vlak a jela domů. Cesta se zdála nekonečná a já si po celou tu dobu v hlavě přehrávala náš poslední rozhovor. Hádaly jsme se kvůli nějaké maličkosti. Vůbec jsem se nemohla rozpomenout, kvůli čemu.
— Proč mi neodpovídáš? — slyšela jsem matčin hlas v telefonu.
— Mami, nemám čas, — zavěsila jsem a nereagovala na její volání.
Teď bych dala cokoli na světě, abych zvedla ten telefon, když mi volala.
Přijela jsem do rodného města, vstoupila do našeho domu. Byl tichý a prázdný. Všechno vonělo po mámě: koláčích, čerstvém chlebu a valerijánu. Vstoupila jsem do jejího pokoje a na stole viděla hromádku jejích oblíbených knih, které jsem jí kdysi darovala k narozeninám, a vedle fotografii, na které se smějeme. Zdálo se, že nás nic nerozděluje, ale já věděla, že to tak není.
Posadila jsem se na její postel a slzy se mi hrnuly z očí. Plakala jsem, protože jsem nenáviděla sebe za to, že jsem si jí nevážila, když byla naživu. Plakala jsem, protože jsem si uvědomila, že už nikdy neuslyším její hlas. Její „Jedla jsi?“, „Vzala sis čepici?“, „Kdy přijedeš?“. Chtěla jsem se vrátit do té doby, kdy byla naživu, a jednoduše říct: „Mami, mám tě ráda“.
Seděla jsem tak až do rána, a pak šla na zahrádku. Tam byla její rajčata, stejně červená, jako na fotce, kterou mi nestihla poslat. Utrhla jsem jedno, kousla a cítila tu chuť, kterou vždy popisovala. Byla v ní celá její láska a péče. Utrhla jsem další a další. Plakala jsem, ale zároveň se smála, protože jsem věděla, jak by se usmívala, kdyby věděla, že si vážím její práce.
Máma už tu není, a já jsem se s ní ani nerozloučila. Neřekla jsem jí, jak moc ji mám ráda. Nestihla jsem jí poděkovat za všechno, co pro mě udělala. Ale vím, že tu s námi bude navždy. V každém rajčeti, v každé květině, v každé maličkosti, kterou tak milovala.
Život je tak krátký. A řekli jste svým blízkým, jak moc je máte rádi?
