Rodina mého manžela si myslela, že se tiše usmívám, protože neumím francouzsky. Ve skutečnosti jsem ale zaslechla pravdu, po které už můj život nebyl jako dřív…

Můj manžel — Francouz. Dlouho jsem se ten jazyk učila, ale nedávno jsem si vzala další lekce. Při večeři s jeho rodinou se rozhovor nečekaně přepnul do francouzštiny. Tiše jsem se usmívala a dělala, že nerozumím. A najednou se jeho sestra zeptala: — Ví ona o té druhé..?

Ztuhla jsem s vidličkou v ruce. Smích a cinkot skleniček ještě dozníval kolem, ale pro mě všechno ztichlo. Uvnitř to bylo, jako by někdo cvakl vypínačem. Slova manželovy sestry se mi rozléhala v hlavě: «Ví ona o té druhой..?»

Každé slovo jsem si v duchu zopakovala, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. Ale dělala jsem, že nerozumím. S úsměvem jsem přiložila sklenku ke rtům a napila se vína. Srdce mi bušilo tak, že jsem se bála — že ho uslyší úplně všichni u stolu.

— Qu’est-ce que tu veux dire? — zamračil se můj muž a zeptal se znovu sestry. (Co tím myslíš?)

Zdvihla obočí, pokrčila rameny a odpověděla něco nesrozumitelného, jako «nic, nic». Ale ten okamžik už se mi vypálil do paměti — a vymazat ho nešlo.

Zase jsem se usmála, ale jídlo najednou ztratilo chuť.

Domů jsme se vrátili pozdě. Manžel byl trochu rozjařený, povídal, vtipkoval, a já přikyvovala a přizvukovala. Uvnitř mě ale zuřil hurikán.

Nevěděla jsem, jak se zeptat. Nevěděla jsem, jak správně se zeptat. «Kdo je ta druhá?» — to je moc přímo. Co když jsem to pochopila špatně? Co když se pletu? Ale mlčet už nešlo.

Tu noc jsem nespala. Poslouchala jsem, jak vedle mě klidně odfukuje, a v hlavě se mi promítaly desítky obrazů. Jiná žena. Tajná setkání. Lži. Proč o tom jeho rodina ví?..

Do rána jsem se rozhodla: musím postupovat opatrně.

Pokračovala jsem v hodinách s lektorem. Teď jsem dřela jako nikdy. Nestačilo rozumět — potřebovala jsem slyšet úplně všechno. Bez šance na omyl.

Každý dialog, každé cvičení jsem propouštěla přes srdce. Francouzština se stala mou zbraní.

Mezitím jsem začala pozorněji poslouchat manžela. S kým mluví po telefonu. Jak píše zprávy. Když nejsem nablízku.

A začala jsem si všímat. Příliš často má telefon v ruce. Příliš mnoho úsměvů na tváři, když někomu píše. Příliš rychle zamyká obrazovku, když jdu kolem.

Jednoho večera řekl, že se zdrží v práci. Ale vrátil se v nové košili. Přitom jsem přesně věděla, že ráno odcházel v jiné.

— Aha, ty ses převlékl? — zeptala jsem se schválně lehce.
— Jo, umazal jsem se na schůzce, musel jsem se stavit doma a převléct. — Usmál se až příliš klidně. Jenže v bytě nebylo nic, co by nasvědčovalo, že se tam stavil.

Došlo mi to — lže.

Odhodlala jsem se. Zavolala jsem jeho sestře.

— Ahoj, to jsem já, — začala jsem francouzsky. Hlas se mi třásl. — Můžu se zeptat přímo? Ten večer u večeře… co jsi tím myslela?

Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak si těžce povzdychla:

— Ty jsi to přece jen pochopila…

— Ano.

— Poslouchej, nechtěla jsem se do toho plést. Není to moje věc. Ale ano, on… má jinou.

Zatmělo se mi před očima.

— Ty jsi to věděla? A mlčela?..

— Doufala jsem, že se vzpamatuje. Že je to jen… flirt. Ale trvá to už měsíce.

Sedla jsem si na zem uprostřed kuchyně. Svět se hroutil.

Dál se události vyvíjely rychle.

Začala jsem hlídat ještě pozorněji. Telefon, zprávy, podivné hovory — všechno ukazovalo na to, že skutečně má «tu druhou».

A došlo mi něco děsivého: nebýt francouzštiny, žila bych v nevědomosti. Usmívali by se na mě u rodinné večeře a za mými zády probírali jeho nevěry.

— Čeká nás vážný rozhovor, — řekla jsem jednoho večera, když vešel domů.

Zvedl překvapeně obočí:
— O čem?

— O tobě. A o ní.

Ztuhl.

— O čem to mluvíš?

— Nepřetvářej se. Já to vím. Vím všechno.

Sklopil oči. A poprvé to nepopíral.

Vyprávěl. Všechno začalo «náhodou». S kolegyní. Víno, pozdní večery, povídání. Pak schůzky. Pak románek.

— Ale nic to neznamená! — ujišťoval mě. — Je to jen chyba. Miluju tě.

Jeho slova byla jako nože. Chyba? Chyba, která trvá měsíce a o které ví celá jeho rodina?

Žili jsme spolu, ale jako v různých světech. Nedokázala jsem ani odpustit, ani ho vyhodit. Chodil za mnou, prosil o odpuštění, říkal, že se vším skončil, že «ona» už nezavolá.

Ale důvěra zemřela.

Přistihla jsem se, jak kontroluju jeho telefon, e‑mail, jak poslouchám každé zabarvení hlasu. Takový život jsem nechtěla.

Jednoho rána, když jsem se dívala do zrcadla, mi došlo: nejsem žena, která je ochotná to snášet. Ne kvůli tomu jsem se učila francouzsky.

Zabalila jsem si kufr.

— Kam jdeš? — zeptal se bezradně.

— K sobě, — odpověděla jsem klidně. — Do života, kde mě respektují.

Snažil se mě zastavit, mluvil o lásce, o šancích, o budoucnosti. Ale já věděla: vrátit to už nejde.

Pronajala jsem si malý byt v centru. Pokračovala v hodinách. Francouzština pro mě přestala být připomínkou bolesti a stala se klíčem k novému životu.

Našla jsem si práci, seznámila se s novými lidmi. Pomalu, krok za krokem, jsem se vracela sama k sobě.

Někdy v noci jsem si ten večer u večeře pořád připomínala. Slova sestry. První chlad uvnitř. Jenže teď už ty vzpomínky nebyly o konci. Ale o začátku.

Začátek mého nového příběhu.