Rodiče prodali své snubní prsteny, aby mi mohli zaplatit studium na univerzitě. Po letech jsem jim řekl, že jdeme jen na večeři do restaurace, ale u vchodu na ně čekalo překvapení, mě samotnému se srdce rozbušilo tak, že jsem těžko dýchal…

Dozvěděl jsem se to náhodou. Seděli jsme v kuchyni u rodičů a popíjeli čaj. Otec si vzpomínal na něco z minulosti a najednou řekl: “Pamatuješ, jak jsme tehdy prodali prsteny? Ale náš klučina se dostal na univerzitu.” Máma zbledla a ostře se na něj podívala. Zarazil se, uvědomil si, že řekl něco navíc.

Na chvíli zavládlo ticho. Díval jsem se na ně a nemohl tomu uvěřit. “Jaké prsteny?” — zeptal jsem se potichu. Máma mávla rukama: “Ale nic, táta si něco popletl.” Ale viděl jsem, jak sevřela rty, jak se vyhýbá mému pohledu.

Později ho za to pokárala. Slyšel jsem úryvky rozhovoru z vedlejšího pokoje: “Proč jsi to řekl? Teď se bude trápit. Nechtěla jsem, aby se cítil viněně.” Otec si jen povzdechl: “Promiň. Vyklouzlo mi to.”

Srdce mi sevřelo. Bylo mi už přes třicet, ale náhle jsem se cítil jako osmnáctiletý, který si myslel, že rodiče prostě naspořili na jeho studium. Prodali své snubní prsteny kvůli mému diplomu. A pak léta lhali, že je dali do čistírny a ztratili.

Uplynuly dva roky. Nemohl jsem to dostat z hlavy. Když se přibližovalo jejich čtyřicáté výročí, pochopil jsem, co musím udělat.

Tři měsíce jsem připravoval překvapení. Našel jsem tu samou restauraci, kde slavili desáté výročí manželství. Vyhledal jsem jejich staré přátele — ty, kteří byli u svatby svědky. Objednal bílé růže, naprosto stejné, jaké máma držela v rukou na svatebních fotografiích.

A to nejdůležitější — najal jsem moderátorku pro ceremoniál obnovení slibů. S novými snubními prsteny.

V den výročí jsem zavolal: “Zveme vás na slavnostní večeři.” Souhlasili, oblékli se skromně. Máma si oblékla jednoduché tmavé šaty, otec — oblek, který nosil už deset let.

Dorazili jsme k restauraci. Viděl jsem, jak se na sebe podívali — místo bylo drahé, ne pro ně. “Možná jsme neměli tolik utrácet?” — začala máma. Jen jsem se usmál: “Dnes si to můžeme dovolit.”

Otevřel jsem dveře. A oni zůstali stát jako opaření.

Celý sál byl ozdoben bílými růžemi. U stolů seděli jejich přátelé — ti, které neviděli celé roky. Tiše hrála hudba — byla to ta píseň, na kterou tančili na svatbě. A uprostřed sálu stála moderátorka s mikrofonem a úsměvem.

Mamka si zakryla obličej rukama. Třásla se jí ramena. Otec ji obejmul, ale viděl jsem, jak se mu třesou rty, jak se snaží udržet.

Přistoupil jsem, vzal je za ruce a vedl do středu sálu. Vytáhl dvě sametové krabičky. Otevřel jsem je. Uvnitř ležely snubní prsteny — jednoduché, zlaté, skoro stejné jako ty, které prodali.

“Chci, abyste si je vyměnili znovu,” — řekl jsem. Hlas se mi třásl. V krku knedlík.

Moderátorka zahájila ceremoniál. Krásná slova o lásce, o čtyřiceti letech spolu, o obětech, které rodiče přinášejí pro děti. Máma plakala, neskrývala slzy. Otec držel její ruku a opakoval sliby, a po jeho tvářích stékaly slzy — nikdy jsem ho neviděl plakat.

Když si prsteny vyměnili, celý sál povstal a tleskal. Přátelé je objímali, gratulovali. A rodiče stáli uprostřed toho všeho a dívali se na sebe tak, jako by jim zase bylo dvacet.

Pak ke mně otec přistoupil. Objal mě tak pevně, že jsem cítil tlukot jeho srdce. Přitiskl čelo ke mému rameni a šeptal: “Vrátil jsi nám to, co jsme mysleli, že jsme navždy ztratili.”

A mamka si přitiskla k hrudi ruku s prstenem a přes slzy opakovala: “Děkujeme ti, synu. Děkujeme. Odpusť, že jsme to schovávali.”

Objal jsem je oba. “Není za co se omlouvat. Dali jste mi všechno.”

Dnes je jim přes sedmdesát. Stále každý den nosí ty prsteny. Máma si občas svůj prsten točí na prstu a usmívá se. A otec, když si myslí, že se nikdo nedívá, políbí svůj prsten.

Dal jsem jim tak málo. A oni mi dali všechno.

Už jste poděkovali svým rodičům za to, co pro vás udělali?