Rodiče nikdy neslavili své výročí svatby. Tentokrát jsem je požádal, aby se hezky oblékli a jeli se mnou…

Rodiče žili spolu 45 let. Nikdy jsem je neviděl slavit výročí svatby. Žádný dort, žádné květiny, žádná večeře v restauraci. Prostě obyčejný den.

Když jsem byl teenager, ptal jsem se maminky, proč neslaví. Říkala, že na to nebyl čas. Otec pracoval na dvě směny, ona vychovávala tři děti. Peníze šly na jídlo, oblečení, školu. Na romantiku už nezbýval ani čas, ani prostředky.

Vyrostl jsem, získal dobrou práci, oženil jsem se a narodily se mi děti. A rodiče zůstali ve svém zvyklém životě. Skromném, tichém, bez oslav.

Letos jim bylo čtyřicet pět let společného života. Rozhodl jsem se, že je čas na změnu. Zasloužili si aspoň jeden večer, kdy se o ně někdo postará a připomene jim ten krásný den.

Začal jsem se připravovat měsíc dopředu. Zarezervoval jsem stůl v restauraci s panoramatickým výhledem na večerní město. Objednal jsem kytici bílých růží — takových, jaké otec dal mamince na svatbě, ukazovala mi fotografii. Objednal jsem dort s nápisem „45 let spolu“.

O týden před výročím jsem rodičům zavolal a řekl, že v sobotu bych je rád někam vzal. Poprosil jsem je, aby se hezky oblékli. Otec se ptal proč. Odpověděl jsem: „Prostě to udělejte, prosím.“

V sobotu večer jsem pro ně přijel. Maminka vyšla v tmavomodrých šatech, které nosila jen na rodinné oslavy. Otec — v obleku, oholený, s úhledně sčesanými vlasy. Usedli do auta, vyměnili si pohledy, trochu v rozpacích.

Maminka se celou cestu ptala, kam jedeme. Mlčel jsem, jen se usmíval. Otec se díval z okna, mlčel, ale viděl jsem, jak je nervózní.

Přijeli jsme k restauraci. Rodiče vystoupili z auta, podívali se na budovu, na osvětlení, na nápis. Maminka vzala otce za ruku.

Zavedl jsem je dovnitř. Hosteska nás uvítala a odvedla ke stolu — u okna s výhledem na večerní město. Na stole stály svíčky, bílé růže, skleničky.

Maminka se zastavila, podívala se na stůl, na květiny. Otočila se ke mně s otázkou v očích. Řekl jsem: „Dnes je Vaše výročí. Čtyřicet pět let spolu. Nikdy jste ho neslavili. Dnes to oslavíte.“

Maminka si přikryla ústa rukou. Oči jí zalily slzy. Otec stál tiše, díval se na růže, na svíčky, na mě.

Pak přistoupil, objal mě. Pevně, mužsky. Pošeptal: „Děkuju, synu.“

Posadili jsme se ke stolu. Číšník přinesl jídelní lístky, nalil vodu. Maminka držela v rukou jednu růži z kytice, hladila její okvětní lístky, dívala se na otce. On se díval na ni.

Celý večer seděli naproti sobě, drželi se za ruce, povídali si. Viděl jsem je poprvé takto — ne jako unavené rodiče, ne jako lidi, co táhnou domácnost. Ale jako muže a ženu, co spolu žili téměř půl století.

Když přinesli dort, maminka plakala. Tiše, ne fňukáním. Jen slzy jí stékaly po tvářích. Otec je utřel kapesníkem, políbil ji na spánek.

Ona se na mě podívala a řekla: „Víš, vždycky jsem si myslela, že to nepotřebuju. Že důležitá je rodina, děti, domov. A romantika je pro jiné, pro ty, co mají čas a peníze. Ale teď sedím tady, dívám se na ty svíčky, na květiny — a uvědomuji si, jak moc jsem si přála aspoň jednou se tak cítit. Výjimečně.“

Otec stiskl její ruku. Řekl: „Vždycky jsi byla výjimečná. Jen jsem to neuměl ukázat.“

Dívali se na sebe a v jejich očích byl celý život. Celá láska, kterou přenesli přes roky bez oslav, bez uznání, bez romantiky. Ale byla tam. Vždycky tam byla.

Doprovodil jsem je domů. Maminka nesla kytici jako nevěsta. Otec ji držel za ruku. Před dveřmi se otočila, objala mě a pošeptala: „To byl nejšťastnější večer mého života.“

Odjel jsem a celou cestu jsem přemýšlel: kolik lidí žije spolu desetiletí, ale nikdy neslyší slova vděčnosti za ten život? Kolik párů si zaslouží aspoň jeden večer, kdy si jejich lásky někdo všimne?

a Vy už jste poděkovali svým rodičům za to, že zůstali spolu navzdory všemu?