Rande, po kterém jsem začala jinak nahlížet na „štědré muže“

Šla jsem na rande s mužem, se kterým mě seznámila kamarádka.
– Normální, dospělý chlap – říkala. – Padesát dva let, pracuje, starostlivý, žádný podivín.

Přišel do restaurace s obrovskou kyticí růží. Opravdových, voňavých. Postavil vázu, pomohl mi s kabátem, odsunul židli. Povídali jsme si lehce – o práci, o cestování, o filmech. Poslouchal pozorně, smál se mým vtipům. Říkala jsem si: „Takhle to má být. Klidně, mile, bez křeče.“

Když přinesli účet, sáhla jsem po peněžence.
– V žádném případě, – zastavil mě a položil ruku na mou. – Muž platí na prvním rande.
Řekl to tak sebejistě, že jsem se usmála. Zanechal štědré spropitné, pomohl mi s kabátem, doprovodil mě k autu a políbil mi ruku:
– Jsi úžasná. Rád tě zase uvidím.

Domů jsem jela s úsměvem. Napsala jsem kamarádce: „Díky. Myslím, že to byl nejlepší večer za dlouhou dobu.“ Usnula jsem s pocitem, že svět ještě není tak špatný.

Ráno telefon pípnul. Zpráva od něj:
„Dobré ráno! Přepočítal jsem účtenky a vyšlo to trochu dráž, než jsem čekal. Myslím, že po modernu by bylo fér, kdybychom to rozdělili napůl. 1200 Kč. Tady je číslo účtu 😉.“

Ztuhla jsem. Četla jsem to znovu a znovu. Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Napsala jsem:
– To myslíš vážně?
Odepsal hned:
– A co je na tom špatného? Dneska je přece rovnoprávnost. Já pozval, ale ty jsi taky jedla. Je to spravedlivé.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jak zvláštně někteří lidé uvažují. Včera – „Muž platí na prvním rande“, dnes – „moderně napůl“.
A opravdu jsem si nemyslela, že muži po padesátce můžou být tak malicherní. Včera – galantnost a komplimenty, ráno – kalkulačka a smajlík.

Napsala jsem:
– Nejde o 1200 korun. Jde o to, že jsi sám trval na svém. Slova by měla něco znamenat.
– Nečekal jsem, že jsi tak zásadová, – odpověděl. – Jen nechci být za sponzora.

Usmála jsem se hořce.
– Dobře. Ber to tak, že jsem zaplatila svým ztraceným časem.

Přečetl a zmizel. Po hodině nová zpráva, delší:
„Všechno si překrucuješ. Já jen chci upřímnost. Žena má být samostatná. Mám rád rovnováhu. Minulé vztahy zkrachovaly, protože mě využívaly.“

Já už mezitím vařila kávu. Telefon ležel displejem dolů. Kamarádka poslala hlasovku:
– Tak co, jaký byl? Říkala jsem, že je poklad!
– Poklad, který do rána zezelenal, – odpověděla jsem. – Chce, abych mu poslala půlku.
– Děláš si legraci? Vždyť mu je přes padesát!
– No právě proto jsem v šoku.

Zavolal. Zvedla jsem to.
– Bez dramatu, prosím, – řekl klidně. – Ženy si vážím, proto navrhuji férově.
– Férově – to není měnit pravidla po hře, – odpověděla jsem. – Včera jsi na tom trval. Kdybys hned řekl, že si to rozdělíme, neměla bych problém. Ale ty jsi chtěl hrát rytíře. A ráno sis to rozmyslel.

Ticho.
– Takže nepřevodíš?
– Ne. Považuj to za zaplacené mým časem. – A zavěsila jsem.

Kamarádka se později omlouvala:
– Nevěděla jsem, že je takový. V práci je štědrý, všechny zve.
– Asi tam má slevu na slušnost, – řekla jsem. – Platí jen do půlnoci.

Večer jsem si sedla s knihou. A napadlo mě, že mám vlastně krásný večer – sama se sebou. Bez restaurací, růží a cizích mužů.

A co byste udělaly vy? Poslaly byste těch 1200 korun „moderně napůl“, nebo takového rytíře poslaly k čertu?