Prožili jsme spolu 25 let, ale teprve po její smrti jsem na fotografii uviděl něco, co jsem nikdy předtím nepostřehl

Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou ocitnu v takové situaci — sedět u prázdného stolu, poslouchat ticho, které jakoby tlačí na hruď, a chytat se při myšlence, že život se rozdělil na „před“ a „po“. Celý život jsme s Annou byli spolu a zdálo se mi, že toto „navždy“ nikdy neskončí.

A pak se jednoho dne všechno přetrhlo.

Stalo se to příliš náhle. Žádné dlouhé nemoci, žádné znamení. Prostě jednoho večera se necítila dobře, zvýšil se jí tlak, odvezl jsem ji do nemocnice a tam ji nechal přes noc. Ráno mi zavolali z nemocnice a   slova lékaře jsem přes zvonění v uších téměř neslyšel. Moje Anna už nebyla…

Potom pohřeb, který ušel jako by to byl sen, ve kterém jsem šel, dělat krok za krokem, co je třeba, ale nestihnout pochopit, co se děje. Květiny, cizí slova útěchy. A pak — prázdnota.

Dcera odjela s rodinou do jiného města.

Vrátil jsem se domů sám. A toto „sám“ mě poprvé zasáhlo plnou silou. V každé maličkosti byla ona. Pléd, kterým se večer ráda přikrývala. Hrnek s prasklinou, ze kterého pila čaj. Dokonce i její vlasy, které zůstaly na kartáči, který jsem si mimoděk všiml v koupelně. Stál jsem uprostřed bytu a nevěděl, co dělat.

Tehdy jsem se přiblížil k polici, kde stály naše fotografie.

Zpočátku bylo všechno běžné: snímky z dovolené, novoroční večery, svatba, Máša — naše dcera — ještě malá, s mašlí větší než hlava. Ale najednou se pohled zastavil na jedné fotografii. Dobře jsem si ji pamatoval — byl to den naší zásnuby. Byli jsme tehdy tak mladí… Zdálo se mi, že dokážeme hory přenést, jen když se budeme držet jeden druhého.

Vzpomněl jsem si na rámeček. Uvnitř — my dva: ona v lehkých šatech, směje se, objímá mě za rameno, a já držím její ruku s prstenem. A pak jsem ztuhl.

Prsten.

Na jejím prstu byl jiný prsten, než ten, který jsem jí dal.

Pamatuju si ten den do detailu. Byli jsme tehdy skromní, několik měsíců jsem šetřil, abych mohl koupit tenké zlaté prsten s malým diamantem. Dokonce jsem se obával, že je příliš jednoduchý, že Anna, tak krásná a světlá, si zaslouží víc. Ale když jsem jí ho navlékl na prst, rozplakala se a řekla, že to je nejkrásnější prsten, protože je — naše.

Na fotografii byl však jiný prsten. Silnější, s velkým zeleným kamenem — smaragdem. Odložil jsem rámeček, pak ho znovu vzal, sejmul sklo, přejel prstem. Ne, nemýlil jsem se. Na fotce — určitě nebyl ten prsten.

Nechápal jsem.

Proč? Odkud je? Kdo udělal tento snímek? A hlavně — proč mi o tom Anna nikdy neřekla?

Seděl jsem a prohlížel si fotografii a v hrudi něco převracelo. Myšlenky se rojily. Možná je to chyba fotografa? Možná někdo vyměnil prsten během zpracování? Ale tehdy jsme neměli ani Photoshop, ani počítač — obyčejný film, obyčejný tisk. Všechno opravdové.

Snažil jsem se vzpomenout si na každý okamžik ten den. Pamatuji si, jak jsme seděli na lavičce u starého kulturního domu, jak se smála, jak si skrývala obličej před kolemjdoucími. Pamatuji si, že v tu chvíli jsem se díval jen na ni. Ale prsten… prsten jsem takový už nikdy neviděl jako na fotce.

Vrátil jsem snímek zpátky, ale jakoby pálił paměť. Nemohl jsem se tohoto obrazu zbavit.

Tu noc jsem nespal. Seděl jsem v kuchyni, pil studený čaj a přemýšlel. Před očima stával její úsměv, její oči. Nikdy neměla ráda šperky, nosila jen snubní prsten. Odkud tedy ten smaragd?

A najednou mě probodla myšlenka: a co když jsem něco nevěděl?

Prožili jsme spolu patnáct let. Myslel jsem si, že ji znám lépe než sám sebe. Ale teď jsem poprvé pochopil, že možná měla tajemství. Malé nebo velké — nevím. Ale nikdy jsem se ani nepokusil zeptat. Byli jsme tak zaneprázdnění životem, dítětem, prací, že některé detaily zůstaly stranou.

Za několik dnů jsem se rozhodl všechno říct Marii — naší dceři. Poslal jsem jí fotografii té samé fotky, podívala se a taky se podivila. Řekla, že nikdy neviděla u maminky takový prsten. O víkendu přijela a společně jsme prohledali její krabici s šperky — tam bylo mnoho prstenů, řetízků, náušnic. Ale žádný prsten, jaký byl na fotce, tam nebyl.

Nebylo mi dobře.

Ne proto, že jsem ji v něčem podezříval. Ne. Jen jsem poprvé pochopil: i když s někým žijete tolik let, nemusíte ho poznat do konce.

Seděl jsem večer, znovu držel v ruce ten snímek. A přemýšlel o tom, jak málo jsem jí kladl otázky. Jak zřídka jsem se zajímal o její vzpomínky, přání. Býval jsem poblíž, ale možná jsem příliš často myslel jen na sebe.

Fotografie s jiným prstenem se pro mě stala symbolem toho, že už se jí nikdy nebudu moci přímo zeptat. Že je celá část jejího života, která teď pro mě zůstane tajemstvím.

A víte, tehdy jsem se poprvé rozplakal za celý ten čas. Ne na pohřbu, ne u hrobu — tam jsem byl jakoby v mlze. Ale právě tehdy, když jsem držel v ruce kousek papíru, který mi připomněl, jak moc odchází spolu s člověkem.

Pochopil jsem: nikdy nestihneme poznat blízké do konce. Myslíme si, že ještě máme čas, že rozhovory lze odložit na později. Pak se ukáže, že „později“ už nebude.

A možná je to to nejděsivější na ztrátě. Nejen prázdnota a osamělost. Ale i otázky bez odpovědí.

Teď tento snímek stojí na mém stole. Každý den se na něj dívám. A prsten na její ruce už ve mně nevyvolává strach nebo podezření. Připomíná mi, že vedle nás vždycky žije celý svět druhého člověka a nikdy ho nepoznáme dokonale.

Ale to nečiní lásku menší. Naopak — činí ji nekonečně křehkou a vzácnou.

A napadlo vás někdy: Kolik vlastně víme o těch nejbližších lidech — a co pro nás navždy zůstane tajemstvím?