Prožila jsem ve firmě téměř 10 let, považovala kolegy za svou druhou rodinu… dokud jsem náhodou nezaslechla, co si o mně říkají za zavřenými dveřmi…

Pracuji v jedné kanceláři téměř deset let. Je mi 58 let a vždy jsem si myslela, že kolegové jsou jako druhá rodina. Společně jsme slavili svátky, skládali se na dárky, podporovali se navzájem, když někoho postihlo neštěstí. Na narozeniny mi přinášeli dorty, chválili moje koláče, které jsem občas pekla k čaji, a říkali: „Ty jsi naše duše kolektivu.“ Věřila jsem tomu. Myslela jsem si, že ti lidé jsou opravdoví, že za úsměvy stojí přátelství a respekt.

Jednou jsem ale večer zůstala déle v práci a náhodou jsem zaslechla, co si povídají za zavřenými dveřmi. Obvykle odcházím včas: vlak, domov, večeře. Ale ten den jsem musela dokončit zprávu a zůstala jsem déle. Vzala jsem složku a šla do kuchyně si uvařit čaj. Cestou kolem jednací místnosti jsem zaslechla hlasy. Dveře byly pootevřené. Nejprve jsem si myslela, že probírají práci. Pak jsem ale zaslechla svoje jméno.

Ztuhla jsem. A to, co jsem uslyšela, mi obrátilo svět vzhůru nohama.

— „Ona už je dávno zastaralá. Dělá všechno postaru, jen zdržuje.“
— „No jo, dostává slušný plat, ale co z toho? Stejně to po ní předěláváme.“
— „Už by měla dávno jít do důchodu, jen šéf je na ni zvyklý. A my tady musíme dřít.“

Stála jsem tam, držela madlo dveří a nemohla věřit svým uším. Srdce mi bušilo tak, že jsem se bála, že ho uslyší. Tato slova říkali lidé, s nimiž jsem každý den seděla u stolu při obědech, probírala seriály a děti. Lidé, kteří se na mě usmívali a působili mi blízce.

Potichu jsem ustoupila dozadu a šla jsem na toaletu. Zavřela jsem dveře, podívala se do zrcadla a viděla cizí ženu. Oči měly červenou barvu, rty se třásly. Zdálo se, jako bych za těch pár minut zestárla o deset let. Bylo mi hanba, ublíženo a bolela mě duše. Vzpomněla jsem si, jak mi nedávno jedna z nich darovala hrnek „nejlepšímu kolegovi“ — a teď mi to připadalo jako výsměch.

Doma jsem seděla v kuchyni až do hluboké noci. Šálek čaje chladl, a já si opět a opět přehrávala tato slova v hlavě. Vzpomínala jsem na všechny momenty, kdy jsem se s nimi smála a když mě žádaly o radu, vždy jsem pomohla, podporovala, pomáhala mladým dívkám se zorientovat v reportech, sdílela své zkušenosti. A teď je to všechno — prach.

Druhý den jsem přišla do práce, ale už ne jako předtím. Jejich úsměvy mě řezaly do očí. Každé „jak to jde?“ znělo falešně. Dělala jsem svou práci tiše, a nikdo si změny nevšiml — nebo dělal, jako bych si všimla. Cítila jsem se jako cizí v místě, kde jsem dříve trávila polovinu života.

Nereagovala jsem tím, že bych udělala skandál. Nešla jsem do jednací místnosti, abych se zeptala: „Umíte mi to říct do očí?“ Možná je to chyba. Ale neměla jsem na to sílu. Vše, co jsem dokázala, bylo uzavřít se do sebe.

Teď si říkám: možná, že mají pravdu? Možná jsem opravdu nadbytečná? Mladší kolegové pracují rychleji, znají programy, které jsem se učila s obtížemi. Ale dává jim to právo mě vyškrtnout jako nepotřebnou věc? Znamená to, že zkušenost, roky práce, oddanost věci nemají žádnou hodnotu?

Vzpomínám na slova maminky: „Lepší hořká pravda než sladká lež.“ Ale od této pravdy cítím uvnitř prázdno. Jako by vše, co jsem budovala deset let, zkolabovalo během jednoho večera.

Netuším, jak dál pracovat vedle nich. Každý den je jako chodit po minovém poli. A nemohu se rozhodnout: odejít, než mě dobijí, nebo zůstat a dokázat, že pořád něco zvládnu.

A vy byste byli schopni nadále pracovat v kolektivu, když byste zjistili, že vaši kolegové za zády sní o tom, že se vás zbaví?