Provdala jsem se za hluchoněmého chlapce. Rodiče nepřišli na svatbu, řekli, že jsem je zradila…

Asi nás opravdu řídí osud. Ten den šlo všechno jinak než obvykle. Nezazvonil budík, pak před odchodem jsem zjistila, že jsem zapomněla zavřít vodu nad dřezem — spadla tam houba a začala povodeň.

Později mi autobus projel přímo před nosem a rozhodla jsem se chytit auto. Zastavilo hezké SUV, byla jsem trochu neklidná, ale měla jsem zpoždění a nastoupila jsem.

Řekla jsem, kam jedu. Zdálo se mi, že mě muž nepochopil a zopakovala jsem to, přidala orientační bod, který ve městě znali určitě všichni.

Řidič celou dobu mlčel, a když jsme dorazili, zkusila jsem mu dát peníze, ale mlčky zavrtěl hlavou, dávaje najevo, že není třeba.

Večer jsem na něj už zapomněla. Práce mě unavila, takže jsem sotva dočkala večera a zamířila domů. Ale při odchodu jsem uviděla stejné auto a řidiče stojícího vedle něj.

Podal mi kytici květin a lísteček:

“Ahoj, jsem Tomáš. Jsem hluchoněmý, ale velmi dobrý kluk. Pojďme se seznámit.”

Nemohla jsem pochopit, jestli je to vtip. Přidal ještě:

“Umím číst ze rtů.”

Otočila jsem se a odešla, kytici jsem nevzala. Pokud je to vtip, tak není vtipný, a pokud pravda, takový vztah nepotřebuji.

Ačkoli jsem samozřejmě velmi chtěla vztah — dlouho jsem byla sama — ale v tu chvíli mě to silně znepokojilo a zdálo se to složité. Příští den na mě znovu čekal, pak znovu, a přibližně po dvou týdnech jsem se vzdala. Přistoupila jsem a řekla, že souhlasím s posezením v kavárně. Ukázalo se, že je opravdu skvělý kluk.

Já jsem mluvila, on pozorně hleděl na mou tvář, čte slova ze rtů — zpočátku mě to zaráželo, ale pak jsem si zvykla. Odpověď rychle psal na smartphonu.

Těžké bylo také to, že na nás mnoho lidí koukalo. Těch 4 měsíce, kdy jsme se scházeli, byly nejšťastnější — veškerý volný čas jsem se učila znakový jazyk.

Ze začátku jsem se hodně pletla, ale podařilo se mi to. A tak mi požádal o ruku. Souhlasila jsem se svatbou. Seznámení s rodiči bylo velmi těžké.

Máma špatně přijala jak jeho, tak zprávu o svatbě. Když jsme s mámou zůstaly samy, začala mě přemlouvat — přemlouvali i ostatní. Říkali, jak těžké bude s ním komunikovat ve společnosti, jak těžké to bude pro děti a tak dále.

Pustila jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Pro mě byl jeho problém prostě maličkostí, neovlivňovalo to náš život, moje city — ale pro ně to bylo prostě nepřijatelné. Přesto jsme se vzali.

Z mé strany přišlo jen několik přátel, rodiče na svatbu nepřišli — řekli, že jsem je zradila. Můj život se vůbec neliší od toho, jak byl dříve.

Ve společnosti bývá někdy těžko — naši známí nerozumí znakovému jazyku a čekat až manžel napíše na telefonu se jim zdá dlouhé. Samozřejmě vyslovuji to, co říká, ale známým to vadí.

Jsme manželé už 8 let — náš 7letý syn skvěle ovládá znakový jazyk a komunikuje s tatínkem. Nemá žádné problémy se sluchem ani řečí.

Teprve několik let po narození vnuka máma povolila a začala nás navštěvovat, ale vidím, že s manželem se jí dodnes mluví nepohodlně. Nevím proč — myslím, že lituje, že ho hned nepřijala.

Udělala byste stejnou volbu? A myslíte si, že se rodiče zachovali spravedlivě? Napište do komentářů