Prostě jsem se ocitl ve správný čas na správném místě. Nebo na tom nejstrašnějším z možných

Toho rána jsem jel něco vyřídit. Déšť právě skončil a koleje se leskly vlhkostí. Před sebou jsem měl přejezd s uzavřenou závorou, ale v dálce na kolejích jsem si všiml nějakého pohybu. Nejprve jsem si myslel, že je to odpadek. Ale pak jsem to rozpoznal — štěně.

Sedělo přímo na kolejích. Bílá srst promočená skrz naskrz, oči obrovské, plné strachu. A provaz. Hrubý, starý, špinavý provaz omotaný kolem jeho pacek a krku, jako by ho někdo úmyslně svázal a nechal zemřít.

Jako by se mi pod nohama propadla zem.

Vyskočil jsem z auta a běžel ke kolejím. Na vlak zbývalo několik minut, možná ani to ne. Štěně neštěkalo, nekňučelo. Prostě se dívalo. Do těch očí nešlo koukat bez bolesti — jako by už všechno pochopilo.

Zatímco jsem trhal provaz, moje ruce se třásly. Srdce bušilo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Skoro jsem zoufale křičel: “Drž se, maličkej, drž se!”

Když se mi ho podařilo osvobodit, neběžel jsem — letěl jsem s ním v náručí. Za zády burácel vlak. Jen několik sekund a všechno mohlo být jinak.

Seděl jsem s ním na trávě u cesty, třásl se a tiskl se ke mně. Třásl jsem se taky — z adrenalinu, strachu a hněvu.

Jaký člověk je něčeho takového schopen?

Hleděl jsem na zbytky toho provazu — a nedokázal to pochopit. Co musí být v hlavě toho, kdo vezme štěně, spoutá ho, odtáhne na koleje a odejde?

To není jen krutost. To je zlomená duše. Bez dna a bez víry.

Jsou lidé, unavení životem, jimž klesají ruce. Jsou zoufalí. Ale tohle — to není zoufalství. To je bezcitnost. To je ten případ, kdy srdce hnije zevnitř, a člověk, aby neslyšel vlastní rozklad, působí bolest tomu, kdo nemůže odpovědět.

Představoval jsem si toho člověka. Možná žije v sousedním domě. Možná se usmívá na ulicích. Možná má děti.

A chtělo se mi křičet do tváře tomuto světu: „Vidíte vůbec, kdo žije mezi námi? Kdo chodí do stejných obchodů, mluví zdvořile, ale potají dokáže nechat umírat štěně na kolejích?“

Nevěděl jsem, jak si tento čin vysvětlit. A nesnažil jsem se ho omluvit. Protože není taková bolest, není takový žal, není takové „život se nevydařil“, které činí povolitelné uvázat živou bytost ke smrti.

Odvezl jsem štěně k veterináři. Bylo vyčerpané, ale naštěstí nezraněné. A pak — k sobě domů. Neodchází ode mě na krok. Pojmenoval jsem ho Rey.

Uplynulo několik dní. Stále se ve spánku trhne. Občas se probudí a tiše kňučí. Položím mu ruku na hlavu a ztichne.

A myslím si: možná je to štěně mým učitelem. Učí mě odpuštění, důvěře a lásce, i po tom, co mu svět ukázal svou nejtemnější stranu.

Pokud nemůžete dát zvířeti domov, neberte si ho.
Pokud mu nemůžete dát teplo, péči a lásku — nepřibližujte se.
Ale pokud působíte bolest těm, kdo jsou slabší než vy — to vás nedělá silným. To z vás dělá monstrum.
A dříve nebo později každý monstrum potká toho, kdo ho zastaví.