– Promiň, kamaráde, nedokázal jsem to. Starý muž neměl peníze na léčbu a přišel psa uspat, ale na poslední chvíli se stalo něco neuvěřitelného…
Ve veterinární klinice vonělo sterilně a zároveň něčím nevýslovně smutným. Starý muž Albert seděl na plastové židli, pevně objímal svého starého psa Bruna.
Kdysi byl Bruno veselý a čilý pes, ale teď ho trápila nemoc a každý krok byl pro něj těžký. Důchod sotva stačil na jídlo, léky byly příliš drahé a starému muži nezbylo nic jiného, než se rozhodnout k poslednímu kroku — uspat přítele, aby ho zbavil utrpení.
V čekárně bylo ticho. Starý muž šeptal Brunovi do ucha:
– Promiň, kamaráde, nedokázal jsem to…
Když ho zavolali do ordinace, Albert se málem rozplakal už ve dveřích. Pohladil srst, ucítil, jak se psí tělo třese.
Doktorka, mladá žena s laskavýma očima, pozorně vyslechla jeho příběh. Podívala se na Bruna, na Albertovy ruce a najednou řekla:
– Víte, myslím, že bychom mohli zkusit jinou léčbu. Brunovi můžeme pomoci, má ještě šanci.
Albert byl zmatený:
– Ale nemám peníze…
Žena se usmála:
– Ne vždy o všem rozhodují peníze. Pomůžu vám. Ať je to můj dárek — protože život a přátelství se nedají měřit penězi.
Albert tomu nejdřív nemohl uvěřit. Zdálo se mu, že naděje už zemřela, že v tomhle chladném světě už nezbylo místo pro zázrak. Ale druhý den se Bruno probudil doma vedle něj a na stole ležely léky, které přinesla sama doktorka.
Albert dlouho plakal, poprvé po mnoha letech — ne bezmocí, ale vděčností. Uvědomil si, že i v nejbeznadějnější tmě může zažehnout plamínek dobra.
Někdy je zázrak prostě člověk, který neprošel lhostejně kolem.
A někdy přítel, se kterým ses už loučil, tě ještě dlouho bude ráno vítat radostným pohledem.
Přátelství je něco silnějšího než chudoba, čas a dokonce i bolest.
