Prodala jsem zlaté náušnice po mé zesnulé matce, abych pomohla bratrovi s léčbou jeho dcery. Převodila jsem mu velkou částku peněz a byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc. A za měsíc, když jsem procházela sociální sítě, uviděla jsem jeho fotografii a zůstala jsem strnulá…

Máma zemřela před dvěma lety. Zanechala byt a šperky. Byt jsme prodali, rozdělili jsme si ho. Zlaté náušnice, velmi drahé, mi dala ještě, když byla naživu. Opatrovala jsem je.

S bratrem jsme se stýkali normálně. Ne často, ale bez hádek. Žije v jiném městě s rodinou. Občas volal, na svátky přijížděl.

Před měsícem zavolal pozdě večer. Hlas se mu třásl. Dcera má zdravotní problém, je nutná operace, a to hned. Jenže placená. Peníze nemá. Řekl mi částku.

Takové peníze jsem neměla. Ale náušnice ano. Řekla jsem, že pomůžu. Děkoval mi a opakoval, že zachraňuji dítěti život.

Následující den jsem prodala náušnice. Hned jsem mu ty peníze převedla. Napsal, že je obdržel a že druhý den jedou za lékařem. Uklidnila jsem se.

Po týdnu jsem zavolala, abych se zeptala, jak to jde. Odpověděl stručně, že vše jde podle plánu, připravují se na operaci. Na otázky jsem netlačila.

O dva týdny později jsem napsala ohledně operace. Odpověděl za den, že operace byla přeložena na měsíc, rozhodli se lékaři.

Divné. Říkal, že spěchají, a teď to odkládají. Pomyslela jsem si, že lékaři vědí lépe.

Včera jsem procházela sociální sítě. Narazila jsem na jeho fotografie. Pláž, moře. On s manželkou na lehátkách, koktejly, večeře v restauraci. Podpis pod fotografií byl, že konečně odpočívají, jak si přáli.

Dívala jsem se na ty fotografie. Geolokace ukazovala drahé letovisko. Cena za pokoj tam je jako polovina těch peněz, které jsem převedla.

Napsala jsem mu, kde jsou. Odpověděl za hodinu, že se rozhodli odpočinout před operací, lékaři to dovolili.

Zeptala jsem se na peníze. Napsal, že na operaci je vše odloženo, že to byly jiné peníze.

Nevěřila jsem. Napsala jsem přímo, kde jsou peníze, které jsem dala. Mlčel.

Zavolala jsem, nebral telefon. Manželce jsem volala, taky mlčí. Napsala jsem, že chci vidět účty na operaci. Ticho.

Potom mi přišla dlouhá zpráva od něj. Že tomu nerozumím, že i oni potřebují žít. Že rok jsou ve stresu kvůli dítěti, jsou unaveni. Operaci určitě udělají, ale mají právo na odpočinek. Že vše zveličuji. Že to jednou vrátí.

Bylo jasné, že žádná naléhavá operace nebyla. Vzal peníze a utratil je za dovolenou. Maminčiny náušnice šly na jeho opalování a koktejly.

Zavolala jsem do kliniky, kterou uváděl. Tam řekli, že taková pacientka u nich není, žádná operace se neplánuje.

Bratr mě všude zablokoval. Neodpovídá, nepřečítá zprávy. Ztratila jsem poslední věc, co mi zůstala po mamince. A ztratila jsem i bratra.

Dívám se na prázdnou krabičku, kde ležely náušnice. Nemůžu uvěřit, že by rodinný příslušník mohl něco takového udělat. Oklamal mě kvůli letovisku. Dva roky jsem ty náušnice střežila jako vzpomínku na maminku. Myslela jsem si, že pomáhám neteři zachránit život. A pomohla jsem mu opalovat se na můj účet.

Můžete odpustit příbuznému něco takového? A stojí za to pokoušet se obnovit vztahy s někým, kdo vás podvedl kvůli vlastnímu potěšení?