Prodala jsem dům, ve kterém uplynul celý můj život, abych pomohla synovi. Tehdy jsem ještě nevěděla, že tenhle krok navždy změní můj život

Dobrý den.
Jmenuji se Alena a kdysi jsem udělala největší chybu svého života — prodala jsem všechno, abych pomohla svému synovi začít nový život.
Tehdy jsem si myslela, že štěstí mých dětí je smyslem mé existence.
A teď stojím před jejich dveřmi a přemýšlím: kdy se ze mě stal někdo navíc?

Stál ve dveřích a nedíval se mi do očí.
V rukou jsem držela koláč — ten samý, který jsem mu pekla v dětství, ještě teplý, vonící po skořici.
Za dveřmi bylo slyšet dětský smích a ženský hlas:
— Kdo tam je?
Tiše odpověděl:
— Mami, teď není vhodná chvíle…
A dveře se znovu zavřely.

Zůstala jsem stát na chodbě — s koláčem, který začal chladnout, a s pocitem, jako by i mé srdce chladlo spolu s ním.

Prodala jsem dům, ve kterém jsem prožila celý svůj život. Tam jsme s manželem vychovali syna, tam to stále vonělo dřevem, kávou a vzpomínkami. Ale neváhala jsem — chtěla jsem, aby se mu s manželkou žilo lépe, aby měli svůj domov.
Když jsem mu předávala peníze, objal mě a řekl:
— Mami, nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělala.
Uvnitř jsem cítila hrdost. Věřila jsem mu. Vždyť to byl můj syn.

První měsíce bylo všechno v pořádku — telefonáty, fotografie, slova vděčnosti.
A pak se něco změnilo. Nejdřív volal méně často, pak říkal, že má moc práce, a nakonec přestal odpovídat úplně.
Jednoho dne jsem se odvážila zeptat:
— Synku, mohu k vám přijet?
Znejistěl a odpověděl:
— Aneta se necítí dobře, těhotenství… Raději někdy jindy.

Ale to „někdy jindy“ nikdy nepřišlo.

Ještě párkrát jsem přijela sama. Stála jsem u dveří, zvonila na zvonek, slyšela kroky za dveřmi — ale nikdo neotevřel.
Ten den, s koláčem v ruce, jsem všechno pochopila: pro ně jsem minulost, něco nepohodlného, nepotřebného.

Teď žiji sama, v pronajatém pokoji na okraji města.
Ráno krmím holuby, večer peču koláče — ne pro nikoho, jen aby to doma vonělo teplem.
Někdy jdu kolem jejich domu. Slyším smích z balkonu. Myslím si: asi můj vnuk.
Chci zvednout hlavu, zamávat — ale neudělám to. Ať žijí v klidu.

Říká se, že čas všechno zahojí. Ale asi jen ty, kteří chtějí zapomenout.
Matky nezapomínají. Jen se učí žít s tou bolestí — tiše, bez výčitek, bez slov.

Už jste se někdy cítili zbyteční v životě těch, pro které jste kdysi obětovali všechno?