Už dávno jsem překročila hranici 50 let. Jakmile jsem dosáhla tohoto věku, podala jsem žádost o rozvod a přestala se stýkat s mnoha přáteli. Teď vám povím, co mě k tomu vedlo.
Jde o to, že jsem už měla dost toho, že jsem pořád někomu něco dlužná. Chci svobodu a nezávislost. Příbuzní, kolegové i přátelé ode mě vždy něco očekávali.
Měla jsem dost poslouchání jejich stížností. Příliš mnoho času jsem jim věnovala, ale na sebe mi nezbylo nic. Moje přítelkyně se v poslední době staly vypočítavými a sobeckými. Mě vyslechnout nedokázaly, ale já jsem musela ztrácet čas jejich prázdným tlacháním.
Kromě mě samotné se o mě nikdy nikdo nepostará. Pokud je všem jedno, jak se mám, musím si já sama věnovat více pozornosti. S přibývajícími lety jsem pochopila, že je třeba myslet především na vlastní pohodlí. Pokud člověk neustále bere ohledy na přání ostatních, neskončí to dobře.
Pamatuji si ten pocit štěstí a spokojenosti, když jsem poprvé zůstala sama. Uvědomila jsem si, že mi je tak dobře. Mohla jsem chodit na procházky, číst knihy, dívat se na své oblíbené seriály a vařit, co jsem chtěla. Už jsem nemusela plýtvat svou energií na ostatní. Konečně jsem našla vnitřní harmonii a naučila se usmívat bez důvodu.
Už se nerozčiluji kvůli maličkostem. A peníze utrácím jen za to, co považuji za důležité. Dříve jsem chodila s kamarádkami do kaváren jen z úcty, i když nesnáším kupované dorty a pizzu. Doma mi chutná mnohem víc. Zvykla jsem si šetřit peníze a utrácet je za důležité věci, což výrazně zlepšilo mou životní úroveň.
Můj manžel byl ale rozhazovačný. Neustále kupoval různé zbytečnosti a utrácel polovinu výplaty za potraviny. Často kupoval dětem drobnosti, které také nebyly levné.
To mě vždycky rozčilovalo, protože jsem chtěla udělat rekonstrukci, obnovit nábytek, někam cestovat. S takovým přístupem jsme sotva přežili do další výplaty.
Moje kamarádka má velmi široký okruh známých. Každou svou známou považuje za nejlepší přítelkyni. Každý den s nimi mluví přes videohovory a píše na sociálních sítích.
Na každého si vzpomene při svátcích a na nikoho nezapomene. Ale hned, jak zavěsí telefon, se její tvář zkřiví odporem. Upřímně řečeno, nesnáším takové pokrytecké a neupřímné lidi. Všichni si myslí, že je velmi společenská a milá, ale jen já znám její pravou povahu.
Pro mě je samota něčím úžasným. Není na ní nic špatného. V mládí jsem chtěla zábavu, radost a hlučné společnosti, ale teď už to vůbec nepotřebuji. Z vlastní zkušenosti vím, že po padesátce se životní priority výrazně mění.
Uvědomuji si, že mi zbývá velmi málo času, a proto se konečně chci postarat sama o sebe.
Leave a Reply