Přišla jsem se seznámit s rodiči nevěsty v prostých levných šatech… a tehdy jsem pochopila, kdo v této rodině umí respektovat lidi a kdo to jen předstírá

Přišla jsem se seznámit s rodiči nevěsty v prostých, levných šatech. Okamžitě usoudili, že jsem chudá matka, která stěží dává konec s koncem. Otec nevěsty se naklonil k manželce a, myslíc si, že neslyším, zašeptal: „Je to opravdu jeho máma?“ Hovořili se mnou shovívavě, tvářili se, že mě litují, dokonce naznačili, že doufají — že nebudu „viset“ na synovi. Mlčela jsem, poslouchala je a v určitý moment jsem prostě vytáhla z mé staré kabelky jednu věc, která úplně změnila tento večer.

Komunikace probíhala napjatě. Mluvili se mnou, jako by mezi námi bylo sklo. Zdvořile, ale tak, jak mluvíte s někým, komu „se těžce žije“. Nevesta se snažila uhladit hrany a syn seděl napjatý, jako by se bál, že řeknu něco „nevhodného“.

Když se večeře chýlila ke konci, otec nevěsty se náhle rozzářil úsměvem a řekl:
-Dejte nám číslo, ať zůstaneme v kontaktu. Přece jen jsme teď rodina.

A právě v tuto chvíli jsem pochopila, že nastal čas. Ne kvůli pomstě. Kvůli hranicím. Kvůli sobě.
Vytáhla jsem z kabelky svou vizitkářku, vybrala první kartu a klidně ji položila na dlaň.

Vzal ji, usmíval se, ale úsměv zmizel, jakmile si přečetl údaje.
Jeho tvář se protáhla. Zvedl oči na mě, znovu se podíval na vizitku a teprve poté mohl vydechnout:
-Počkejte… to jste vy… ta společnost, co stavěla nový bytový areál u parku?

-Ano, – odpověděla jsem. – Já to řídím.

Zmlkl a pak doslova klesnul na židli.
Manželka se naklonila, aby se podívala na vizitku — a také zbledla.
Poznali logo. Zná ho celé město.

A já jen seděla před nimi v vybledlých šatech.

Nevěsta se dívala střídavě na vizitku a na mě.
-Mohu se zeptat… proč jste dříve nic neříkala?

-A proč?- odpověděla jsem. – Chtěla jsem pochopit, jak se chováte k lidem, dokud nevíte, kdo jsou.

Syn sklopil oči. Bylo mu trapně — bylo vidět, jak pevně stiskl ubrousek v rukou. Věděl, že pracuji ve stavebnictví, ale rozsah jsem nikdy neprobírala. Ne proto, že bych to tajila. Prostě jsem nepovažovala za nutné se s tím chlubit.

A teď ti lidé, kteří se mnou hodinu hovořili shovívavě, seděli tiše, jako kdyby někdo vypnul jejich zvuk.

Syn zašeptal:
-Mami… promiň.
-Ale já se nezlobím,- odpověděla jsem.-Ale teď upřímně řekni: hájil bys mě, kdybych byla opravdu chudá?

Nenašel hned slova. A to ještě více bolelo.

Řekněte mi upřímně: co je důležitější — čím člověk pracuje nebo jak se chová k těm, které považuje za „nižší“?