Přišel jsem se pobavit na svatbu své bývalé. Uviděl jsem ženicha — a pochopil, že jsem prohrál všechno

S Antonínou jsme byli spolu celé čtyři roky na škole. Poznali jsme se na univerzitě, chodili jsme ruku v ruce a mysleli si, že nás čeká společná cesta. Uměla poslouchat tak, jak to nikdo jiný nedokázal.

Po promoci se všechno změnilo. Já hned nastoupil do pražské kanceláře mezinárodní firmy — oddělení obchodu, samé obleky, grafy a řeči o bonusech. Antonína chodila dlouho na pohovory a až ke konci léta vzali ji jako recepční do malé soukromé kliniky u univerzity.

Tehdy jsem si myslel, že jsem „dospěl“. Že si můžu vybírat nejen práci, ale i osud. A rozhodl jsem se, že tichá Antonína pro mě není. Že mi víc sedí dcera generálního ředitele — hlučná, výrazná, z bohaté rodiny, kde se auta mění podle nálady a kariéra letí nahoru sama od sebe.

Antoníně jsem řekl chladně, skoro úředně:
— Takhle to bude lepší pro nás oba.

Stála, utírala si slzy rukávem světlého kabátku a šeptala:
— Prosím, neodcházej takhle…

A já odešel.

Roky ubíhaly rychle. Po pěti letech práce jsem byl už zástupcem vedoucího obchodního oddělení. Na papíře úspěch. Doma prázdnota. Vzal jsem si ředitelovu dceru — na veřejnosti se na mě usmívala, doma mi vyčítala:
— Tvoje výplata je směšná na poměry naší firmy.

Počítal jsem každé slovo, každý krok, abych se nedostal do nálady její nebo jejího otce.

Jednoho večera mi volal bývalý spolužák. Jeho hlas byl veselý, trochu posměšný:
— Pamatuješ na Antonínu? Vdává se. Za koho? Za obyčejného dělníka, chudého. Ta si teda umí vybrat!

Usmál jsem se a ucítil falešnou lehkost. Představil jsem si ji v levných šatech, s unaveným pohledem. Rozhodl jsem se jít. Ne pogratulovat. Ukázat, že se spletla, a že já „vyhrál“.

V sobotu jsem si oblékl nejlepší oblek, vyleštil boty, vzal služební auto. Když jsem přijel k svatebnímu sálu na okraji města, lidé se otáčeli. Šel jsem vzpřímený, jako bych šel na prezentaci výsledků, a cítil jsem se důležitý na cizí oslavě.

A pak jsem ho uviděl. Ženich stál kousek stranou. Nic zvláštního — světlý oblek, čistá košile. Ale tvář… povědomá. Najednou mě jako blesk zasáhla vzpomínka.

Přistoupil jsem blíž. Srdce mi začalo tlouct. Poznal jsem ho: Emil — můj bývalý spolubydlící z koleje. Ten, který na posledním semestru měl nehodu a přišel o nohu. Klidný, nenápadný, vždycky ochotný pomoct — odnést tašky, vysvětlit zápisky, zaskočit na službě.

Po škole šel dělat brigadýra na stavbu. Žil skromně, ale vždycky se usmíval. Teď stál u kytkové brány, opíral se o protézu a usmíval se tak, jak já jsem se neusmál už roky — prostě, upřímně.

A vedle něj Antonína. Držela ho za ruku klidně, pevně. Její tvář zářila.

Za zády jsem zaslechl dva starší muže:
— Emil je dobrý chlap. Nohu ztratil, ale nezlomilo ho to. Maká od rána do večera, rodičům posílá peníze, na byt šetří. Věrný, poctivý. Všichni si ho váží.
— Hned je vidět — jeden z těch, na koho se můžeš spolehnout.

Najednou mi bylo zima, i když v sále bylo dusno. Vzpomněl jsem si, jak se Antonína za studií styděla přitisknout ke mně v autobuse — bála se, že její obyčejný kabát mě „ztrapní“. A teď šla vzpřímená, sebejistá, po boku muže o jedné noze — a v jejích očích byla hrdost, jakou jsem vedle sebe nikdy neviděl.

Obřad začal. Houslista hrál v koutě. Antonína a Emil stáli před matrikářem.
— Antoníno, souhlasíte…
— Souhlasím, — řekla, a v jejím hlase bylo tolik klidu a štěstí, že jsem nemohl dýchat.
— Emile?
— Souhlasím, — odpověděl prostě a pevně stiskl její prsty.

Cítil jsem, jak ve mně praská led. Jako bych roky stavěl ledový dům z titulů, platů a cizího uznání — a teď na něj dopadlo slunce a všechno se začalo rozpouštět.

Po obřadu tančili. Antonína se smála. Emil ji vedl trochu neobratně, ale pevně, a nebál se své opory o protézu. Dívali se na sebe, jako by kolem nikdo jiný nebyl.

Přišel ke mně ten samý spolužák:
— No tak co? Vidíš? Dělník… A ty jak?
Odpověděl jsem automaticky:
— Všechno super.
— Jasně, — zamumlal, dívaje se tam, kde se smála Antonína. — Štěstí je zvláštní věc, co?

Odešel jsem téměř nepozorovaně. Venku hluk aut, vítr. V autě jsem vypnul rádio a jel mlčky. Doma jsem hodil klíče na stůl, sedl si na podlahu v obýváku a rozplakal se.

To nebyly slzy žárlivosti. To bylo pochopení, jak prázdná byla moje „volba“. Vrátil jsem se v myšlenkách do koleje, ke dveřím, kde mě Antonína prosila, abych neodcházel. A k mé studené větě: „Takhle to bude lepší.“

Uvědomil jsem si, že jsem neprohrál v penězích. Prohrál jsem v něčem mnohem důležitějším.

Vzpomněl jsem si, jak moje žena — ta současná — říkala: „Musíš odpovídat naší úrovni,“ jak tchán u večeře kroutil hlavou: „Tvůj tým neumí pracovat.“ Celý můj život se změnil v chůzi po provaze nad prázdnotou — jen abych nespadl z cizích očekávání.

A Antonína si vybrala jednoduše a opravdově — člověka, s nímž by šla i do ohně.

Pochopil jsem, že jsem ztratil to nejcennější, co jsem kdy měl: její důvěru a tu klidnou jistotu, s jakou mě držela za ruku v pozdní studentské večery.

Noc byla dlouhá. Plakal jsem, usínal a zase se budil, až zůstalo jen ticho a střízlivý pocit prázdnoty.

Ráno jsem vstal, uvařil si kávu a poprvé po dlouhé době se podíval do zrcadla.
A pochopil jsem jednu prostou věc: hodnota člověka není v autě ani v hodinkách. Je v tom, jak drží za ruku toho, koho miluje. Peníze se dají vydělat znovu. Ale ztracenou blízkost — ne vždy.