Přijela jsem k dceři bez varování… a uviděla něco, co mi dodnes nedává klidně spát

Přijela jsem k dceři bez varování jednoduše proto, že jsem cítila neklid. Obvykle jsme si hodně psaly, ale teď dva týdny jen krátké odpovědi: „vše v pořádku“, „potom si zavoláme“, „jsem zaneprázdněná“. Bez smajlíků, bez jejích obvyklých vtípků. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, že je dospělá a má své vlastní záležitosti, ale v určitém okamžiku jsem si prostě vzala tašku a jela. Měla jsem klíč, který mi kdysi sama dala, řekla: „Mami, jsi přece moje máma, přijď, kdy chceš.“ Dcera je vdaná něco málo přes dva roky. Zatím bez dětí. Občas jsem se znepokojovala, ale vždycky říkala: „To přijde, všechno stihneme.“ Věřila jsem, že jim to docela klape, ne bez hádek, ale jako u všech.

Došla jsem ke dveřím a zasunula klíč do zámku. Teprve jsem je začala otevírat, když jsem zevnitř uslyšela její hlas: tichý, udusený, nepodobný jejímu:
– Prosím… ne…
Ztuhla jsem. Dveře prudce otevřel její manžel. Klidný, jako by se nic nestalo. Košile zapnutá, vlasy upravené, na tváři nucený „laskavý“ úsměv:
– Ó, nečekaně… Mami, bez zavolání?
Je zdvořilý, ale v jeho hlase je kov. Pohlédla jsem mu přes rameno. Dcera stála o kousek dál v chodbě. Bledá, jako křída. Oči červené, jako by právě plakala. Na krku nějaká červená skvrna, kterou se trhaným pohybem snažila skrýt límečkem.

– Stýskalo se mi, rozhodla jsem se zastavit, – pokusila jsem se usmát. – Co, nevhodně?
– Ne, vše v pořádku, – rychle odpověděl on. – Jenom jsme to nečekali.

Dcerka mlčela. Obvykle mi skočila kolem krku, povídala si, něco ukazovala, táhla mě do kuchyně. Ale tentokrát stála se sklopeným pohledem a třela rukáv svetru tak, že jí zbělely klouby.

Přešli jsme do kuchyně. Zet’ se činil u sporáku, postavil konvici, vyndal hrnky, sušenky. Dělal všechno správně, ale tím to bylo jen horší. Nesedl si, stál vedle, jako by kontroloval, ne jako by byl pánem domu. Dcera si sedla naproti mně a pokusila se usmát. Usmála se zkřiveným úsměvem.

– Jak jste tam? Jak zahrada? – zeptala se.
– Normálně… – dívala jsem se na ni a chápala, že „normálně“ se teď na nás nevztahuje.

Když jsem jí položila otázku, na chvíli letmo pohlédla na manžela, jako by ověřovala, zda může odpovědět nebo ne. Vkládal své komentáře, opravoval ji, přerušoval ji. Zaléval mě horko a zimnice zároveň.

Když odešel do pokoje „zavolat do práce“, jemně jsem položila ruku na její:
– Dcerunko, co se děje?
Trhla sebou, jako by dostala elektrický šok. Zvedla ke mně oči, a v těch očích byla taková únava a strach, že se mi propadlo srdce.
– Mami, je to normální… – zašeptala automaticky, ale v té vteřině se jí zachvěly rty. – Jen, prosím, neptej se před ním.

Viděla jsem, jak žije. V bytě nebylo nic, co by připomínalo ji: žádné její kresby, žádné fotografie s kamarádkami, žádné drobnosti, které měla ráda. Všude bylo pečlivě uklizeno, jako v cizím pronajatém bytě. Žádná dětská věc, žádná nápověda, že plánují dítě. Jednou jsem se opatrně ptala:
– Děti zatím neplánujete?
Otočila se k oknu:
– Teď na to… není čas.

Ze dveří se vrátil manžel. Položil jí ruce na ramena. Pevně. Příliš pevně, zdálo se mi. Trochu sebou trhla, ale mlčela. Usmál se na mě:
– Všechno je v pořádku, že jo?
A podíval se na ni tak, že se mi uvnitř vše sevřelo. Přikývla, jako školačka u tabule.

Když jsem se chystala odejít, nabídla se, že mě doprovodí ke vchodu. Sešly jsme po schodech a u dveří se najednou prudce otočila ke mně:
– Mami, pokud budeš přijíždět… nejdřív zavolej, ano?
– Nejsi ráda, že jsem přijela? – zeptala jsem se, snažíc se, aby se mi hlas netřásl.
Skousla si ret, podívala se někam mimo mě:
– Jsem ráda. Jen… takhle jsem teď klidnější.

A pak, jako by se protrhla přehrada, vydechla jedním proudem:
– On se znervózňuje, když něco nejde po jeho. Křičí. Někdy… může škubnout za vlasy. Říká, že ho k tomu doháním sama. Nechtěla jsem ti to říct, abys neměla starosti. Ještě si na sebe zvykneme. Všechno napravím. Jen, mami, nic mu neříkej, ano? Pokud zjistí, že si stěžuju, bude to horší.

Mluvila, a já slyšela jen jeden zvuk – hučení. Dívala jsem se na ni a přemýšlela: to je moje dcera, které jsem kdysi zaplétala copy, vodila ji do školky, léčila z nachlazení. Moje, vlastní. A teď stojí přede mnou a obhajuje toho, kdo na ni křičí a vztahuje na ni ruku.

– Děvčátko, – řekla jsem, – chápeš, že to takhle nejde? Že normální muž nedovoluje, abys žila ve strachu?
– Mami, nezačínej, – okamžitě se zavřela. – Ty tomu nerozumíš. Každý má někdy hádky. On je jen prchlivý. I pro mě je to těžké, sama jsem v mnohém na vině…

Chtěla jsem říci víc, ale uslyšela jsem, jak nahoře bouchly dveře balkónu. Trhla sebou:
– To už je všechno, jdi, prosím. A… nepřijížděj takhle. To nemá rád.

Vrátila jsem se domů jako v mlze. Sedla si na židli a dlouho jen hleděla na jedno místo. Na hrudi mě pálilo, v krku stál knedlík. Moje holčička nežije životem, ale v neustálém napětí. Počítá kroky, slova, dechy. Bojí se vlastního manžela. A já – máma – stojím mezi touhou tam vtrhnout a vytáhnout ji silou a strachem, že to ještě zhorším.

V hlavě se mi točí ta samá otázka: pokud zasáhnu – může zešílet, pokud nezasáhnu – je tam sama se svým strachem. Chápu, že je dospělá, že je to její volba, její manželství, její život. Ale mohu se klidně dívat, jak moje dítě pomalu zhasíná vedle člověka, kterého se bojí?

Co si myslíte: co by měla matka v takové situaci dělat – vtrhnout do těch dveří a zachránit, riskujíc všechno, nebo stát stranou a čekat, až se dcera sama rozhodne odejít… a neukáže se to „sama“ jako příliš pozdě?