Příběh o nesmyslné hádce a bolestném rozchodu mých rodičů mě pronásleduje už víc než 20 let…

Už jste někdy přemýšleli, jak jedna malá dětská hra může zanechat stopu na celý život?

Moje maminka a tatínek bydleli na sousedních dvorech. Seznámili se docela obyčejně – při dětské hře na „poklady“. Děti tehdy kopaly do země malé jamky a schovávaly do nich své „bohatství“: obaly od bonbonů, skleněné kuličky nebo drobnosti, které se jim zdály důležité. Zakopaly je a označily místo, aby je druhý den mohly zase vykopat a radovat se z nálezu.

Jednoho dne maminka, tehdy devítiletá holčička, schovala ne ledajaký papírek, ale brož – skutečnou babiččinu bižuterii, kterou tajně vzala z domu. Zakopala ji na dvoře, ale brzy nato začalo pršet a déšť smyl všechny stopy. Brož už nikdy nenašla. Doma ji za to pokárali a nějaký čas jí nedovolili chodit ven.

Tatínek byl do ní už tehdy zamilovaný. Sedával celé dny na lavičce u vchodu a čekal, až ji znovu pustí ven. Ale jejich cesty se rozešly: maminku poslali na prázdniny na venkov a tatínek se s rodiči přestěhoval do jiné čtvrti.

Uběhlo deset let. Znovu se setkali, když jim bylo osmnáct. Z toho setkání se stala opravdová první láska. Po vojně se tatínek vrátil, vzali se a brzy jsem se narodila já. Zdálo se, že pohádka z dětství se proměnila v opravdové rodinné štěstí.

Ale jednoho večera se stalo něco, co všechno zničilo. Byli u přátel na narozeninové oslavě. Alkoholu bylo hodně. Jedna maminčina kamarádka, která v sobě dlouho nosila zášť, využila otcovy opilosti a začala ho osahávat. Právě v tu chvíli vešla maminka do pokoje. Uviděla obraz, který jí zlomil důvěru.

Tatínek, když vystřízlivěl, se snažil vysvětlovat, že to bylo nedorozumění, že nic špatného neudělal. Ale ta žena zlomyslně řekla: „Pomstila jsem se ti za to, že jsi mi na škole přebrala kluka.“
Maminku zachvátila zuřivost a bolest. Ani otcova vysvětlení, ani jeho slzy nepomohly. Podala žádost o rozvod.

Tatínek to neunesl. Nechtěl žít vedle ní jako cizí člověk. Sbalil pár věcí a odjel do jiného města pracovat – daleko, bez návratu. Nejprve psal dopisy, volal, snažil se udržet kontakt. Ale časem dopisy přicházely čím dál méně a telefon umlkl. Nakonec zmizel z našeho života úplně.

Jednoho dne dorazil balíček. Odesílatelem byl tatínek. Uvnitř bylo malé uzlíček a krátký lístek:
– Našel jsem to kdysi dávno a uchoval. Bylo to naše. Chtěl jsem, abys věděla, že jsem tě vždycky miloval.

Maminka rozbalila uzlíček. Uvnitř ležela brož. Ta samá, kterou jako dítě zakopala do země a nikdy nenašla.

Tatínek ji uchovával po všechny ty roky. Brož byla symbolem jeho lásky a vzpomínky. To bylo to, co jí vrátil jako poslední gesto, než zmizel navždy.

Pak se maminka zavřela v pokoji a plakala několik dní. Plakala nejen kvůli jeho odchodu, ale i kvůli vlastní tvrdohlavosti, kvůli pýše, která jim vzala druhou šanci.

Později mi často říkala: pýcha je ten nejhorší způsob, jak chránit lásku.
A brož celou dobu ležela v její skříňce jako připomínka mládí, promarněné příležitosti a lásky, kterou zničila umíněnost.

—

💔 Milujte se navzájem. Nedovolte, aby vám hněv a pýcha vzaly to, co je nejcennější.