Před týdnem mě vykradli — a dnes můj nezaměstnaný syn přijel domů v novém sportovním autě

Samotná jsem vychovávala syna dvacet let. Počítala jsem každou korunu, brala si více směn, šetřila na všem možném. Syn vyrostl jako kreativní člověk — kreslil, vymýšlel, žil svým uměním. Ale ani ve věku pětadvaceti neměl práci ani stabilní příjem. Nikdy jsem na něj netlačila, i když finanční tlak byl stále přítomen.

Pak se stalo něco, co mě úplně vyvedlo z míry: někdo se vloupal do domu a odnesl všechny úspory, které jsem šetřila roky. Syn mě uklidňoval, říkal, že se o to postará a že všechno bude zase v pořádku. Jeho hlas byl až příliš klidný. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost.

O několik dní později jsem ho viděla u obchodu — sedal do jasně červeného sportovního auta. Drahého, nového, zjevně ne od někoho jiného. Zalapal jsem po dechu.

Doma stál v kuchyni a jen tak mimochodem si pohazoval klíči od toho auta. Zeptala jsem se ho přímo: odkud má to auto? Řekl — nová práce. Nevěřila jsem mu. Nikdy se dlouho neudržel v žádném zaměstnání déle než pár měsíců, a najednou — sportovní auto.

Rozhovor rychle přerostl ve hádku. Zeptala jsem se na to, čeho jsem se bála nejvíc: nebyl to on, kdo vzal moje peníze? Rozčílil se, pronesl něco nepříjemného a odešel, aniž by zavřel za sebou dveře.

Jela jsem za ním.

Zastavil u drahého kadeřnického salonu. Vyšla žena — zřetelně starší než on, upravená, sebevědomá. Objali se. Políbili. Sedli do auta společně a odjeli za město, do oblasti, kde stojí velké domy s oplocenými pozemky.

Neváhala jsem. Šla jsem ke dveřím a zaklepala.

Dveře otevřela ta samá žena. Za ní stál můj syn — s výrazem, jako kdyby se mu pod nohama propadala zem. Žena se usmívala a držela se klidně. Představila se a řekla, že je to jeho přítelkyně. Tři měsíce, řekl syn. Stýkají se už tři měsíce a on se o ní nikdy nezmínil.

Řekla jsem jim vše, co jsem si myslela. Že ji využívá. Že auto — je součást toho plánu. Že nejsem hloupá.

On přede mnou zabouchl dveře.

Večer se vrátil domů. Sedl si proti mně a začal mluvit — tichým, vážným tónem, ale bez zlosti. Vysvětlil, že ta žena v něj a jeho umění věřila jako první. Seznamila ho s potřebnými lidmi. Pomohla mu zorganizovat výstavu. Už prodal dost svých prací na to, aby pokryl všechny mé dluhy.

Poslouchala jsem ho a nemohla vydat ani slovo.

Řekl, že se bál mi to říct. Bál se, že si pomyslím něco špatného — přesně to, co jsem si skutečně pomyslela. Chtěl mě překvapit: nejprve výstava, a potom — všechno ostatní.

O dva dny později jsem stála v galerii, kde na stěnách visely jeho práce. Kolem byli lidé, kteří se zastavovali, dívali se, kupovali. Můj syn, který tak dlouho kreslil do prázdna, konečně získal to, co si zasloužil.

Na konci večera vzal mikrofon. Řekl, že to všechno — je pro mě. Že právě já mu dávala sílu neustávat. A potom vytáhl klíče od sportovního vozu a podal mi je.

Plakala jsem. Ne překvapením — ze studu a úlevy zároveň. Málem jsem to celé zničila svou nedůvěrou.

Mohli byste nedůvěřovat blízkému člověku v takové situaci — nebo by se vaše pochybnosti staly silnějšími?