Před svými narozeninami jsem našla v manželově kapse účtenku na drahý prsten, který mi nikdy nedal. A k mým narozeninám mi daroval pánvi…

Jsme manželé dvanáct let. Máme dvě děti, hypotéku, žijeme obyčejný život. Romantika už dávno vyprchala — práce, děti, každodenní život. Ale myslela jsem si, že jsme šťastní. Prostě unavení.

Týden před mými narozeninami jsem prala jeho bundu. Zkontrolovala jsem kapsy — zvyk, pořád tam něco zapomíná. Našla jsem účtenku. Otevřela jsem ji mechanicky.

Klenotnictví. Zlatý prsten s diamantem. Drahý. Velmi drahý. Datum nákupu — tři dny zpátky.

Ztuhla jsem s účtenkou v rukou. Srdce mi bušilo. Koupil mi prsten. Poprvé po letech — něco opravdového, drahého, krásného. Ne praktického, ne “do domácnosti”, ale prostě krásného.

Byla jsem tak šťastná. Vrátila jsem účtenku zpátky do kapsy, jako bych ji neviděla. Nechtěla jsem zkazit překvapení.

Celý týden jsem chodila v očekávání. Představovala jsem si, jak vytáhne krabičku, jak ji otevřu, jak řeknu: “Bože, je nádherný!” Možná si znovu vzpomeneme, že se milujeme. Možná to bude začátek něčeho nového.

Narozeniny. Přišli rodiče, jeho rodiče, přátelé. Děti běhaly, dort, šampaňské. Obyčejná oslava.

Přišel čas na dárky. Rodiče mi dali peníze, přítelkyně — parfém. Manžel vstal, vytáhl tašku.

“Pro tebe, miláčku,” — řekl s úsměvem.

Otevřela jsem. Pánev. S nepřilnavým povrchem. Dobrá, drahá. Na palačinky.

Dívala jsem se na pánvi a nerozuměla. Hosté se smáli: “Praktický dárek!” Tchyně řekla: “Výborně, synu, manželce je vždy třeba něco do domácnosti darovat”.

Usmívala jsem se. Děkovala. A uvnitř se všechno hroutilo.

Večer, když hosté odešli, jsem se zeptala: “To je všechno? Pánev?”

On se podivil: “A co je špatně? Říkala jsi přece, že ta stará je poškrábaná. Zapamatoval jsem si to a koupil jsem dobrou. Drahá byla.”

Byla jsem zticha. Nevěděla jsem, co říct.

Další dny jsem se snažila najít vysvětlení. Možná je prsten překvapení k výročí? Možná ho schoval a daruje mi ho později?

Ale výročí bylo za půl roku. A účtenka — tři dny před mými narozeninami.

Začala jsem ho sledovat. Zdržení v práci byla častější. Telefon teď nosil s sebou i do sprchy. Usmíval se, koukal do obrazovky. Když jsem se ptala “kdo píše?”, odpovídal “kolega” nebo “přítel”.

Měsíc po mých narozeninách jsme byli v obchodním centru. Uviděla jsem ji. Mladá, asi sedmadvacetiletá, krásná. Šla k nám. Na ruce — prsten. Ten samý. Poznala jsem ho z fotky na internetu — hledala jsem ho poté, co jsem našla účtenku.

Pozdravila se s mým manželem. Příliš vřele. Představil ji: “To je kolegyně”. Mně: “To je manželka”.

Ona se usmála. Pohlédla na mě zkoumavě. Podívala jsem se na prsten. Všimla si pohledu a instinktivně si zakryla ruku.

Rozešli jsme se. Manžel byl celý večer napjatý cestou domů.

Večer jsem se ho zeptala rovnou: “Prsten s diamantem. Koupil jsi ho tři dny před mými narozeninami. Kde je?”

Zbledl.

“Jaký prsten?”

“Nelži. Viděla jsem účtenku. A viděla jsem ho na ruce tvé ‘kolegyně'”.

Ticho. Dlouhé, těžké ticho.

“Není to, co si myslíš,” — standardní fráze nevěrníka.

“Tak co?”

Byl zticha. Potom vydechl: “Jsme prostě… blízcí. Chápe mě. S tebou je to všechno jen o dětech a domácnosti. Ale s ní…”

“Daroval jsi jí prsten, který měl být mým.”

“Chtěl jsem ti ho darovat! Ale pak jsem si pomyslel — proč? Stejně bys ho neocenila. Řekla bys, že se za ty peníze dá koupit něco užitečného.”

Zasmála jsem se. Hysterie.

“Máš pravdu. Řekla bych koupit něco užitečného. Protože dvanáct let jsem žila podle tvých pravidel. ‘Nepoužívej na hlouposti’. ‘Buď praktická’. ‘Mysli na rodinu’. A ty jsi daroval prsten milence a mě pánvičku”.

Snažil se omlouvat. Říkal, že to nic neznamená, že miluje rodinu, že je to jen poblouznění.

Požádala jsem ho, aby odešel. Z domu. Z mého života.

Odešel k ní. Odstěhoval se o týden později.

Rozvod trval půl roku. Děti to těžce nesly. Já taky. Ale nejhorší nebyla nevěra. Nejhorší bylo uvědomění, že jsem dvanáct let byla “praktickou manželkou”. Pohodlnou. Té, které se dává pánvička. A prsteny — to je pro jiné. Pro ty, které chtějí překvapit.

Už je to rok. Jsem sama. Pracuji, vychovávám děti. Ta pánev je stále v kuchyni. Někdy se na ni podívám a přemýšlím: kdy jsem přestala být ženou, které se dávají prsteny? Kdy jsem se stala ženou, které se dávají pánve?

Oženil se s tou dívkou. Viděla jsem fotky na sociálních sítích — ona v bílých šatech, na ruce ten samý prsten. Můj prsten.

Občas přemýšlím: možná je to moje vina? Možná jsem se opravdu stala příliš praktickou, uvízla v domácnosti, přestala se o sebe starat? Nebo si on jen hledal ospravedlnění pro nevěru?

A tady je otázka, která mi nedá pokoj: je vinená manželka, která se stala “praktickou” pro rodinu, že její muž daruje prsteny jiným? Nebo muž, který vybírá milence diamanty a manželce pánvičku, ji prostě nemiluje a nikdy nemiloval? A lze se znovu stát tou, které se dávají prsteny, a ne kuchyňské nádobí?