Před měsícem mého syna srazilo auto. A včera mi má pětiletá dcera řekla, že ho viděla v okně sousedů. Když jsem zaklepala na jejich dveře, nemohla jsem uvěřit vlastním očím…

Mého syna Adama už měsíc není. Bylo mu pouhých 8 let. Jel domů na kole ze školy jako vždy… a nedojel, srazil ho vůz. Od té doby se pro mě všechno zastavilo. Dům se stal prázdnou krabicí, kde mi všechno připomíná jeho: jeho hrnek, jeho boty u dveří, obrázky na lednici.

Procházím místnostmi a poslouchám ticho — a mám pocit, že mé srdce je něco rozbitého, co už nejde slepit.

Zbyl mi manžel a naše nejmladší — Eva, jí je pět. Snaží se žít, hrát si, něco vyprávět, a já… já jakoby nestíhám chytat její světlo. Žiju ve tmě.

Jednoho dne si kreslila u stolu. Seděla potichu, soustředěná, a najednou zašeptala:
— Mami, viděla jsem Adama.

Rychle jsem zvedla hlavu.
— Kde, miláčku?
— Tam, naproti. V okně. Někdy na mě kouká a mává.

Uvnitř jsem se sevřela. Pohladila jsem ji po hlavě a zatnula zuby, abych se nerozplakala. Dětská fantazie. Dětský smutek. Samozřejmě, že jí bratr chybí. Samozřejmě chce věřit, že je někde poblíž.

Ale večer jsem uviděla její kresbu. Chlapec. U okna. Obličej — jako Adamův. Tehdy mi po zádech přejel chlad.

V noci jsem dlouho sledovala dům naproti. Černá okna, žádný pohyb.

Následující den jsem venčila psa a automaticky vzhlédla k tomu oknu.
A… zkoprněla.

V okně stál chlapec.
Přesně takové postavy. Přesně takové světlé vlasy. Totéž obličej.

Podlomila se mi kolena. A pak se závěsy rychle zatáhly.

Stála jsem jako přikovaná. Věděla jsem, že to nemůže být Adam.
Proč je ale to dítě tak podobné?

Srdce mi bušilo někde v krku, když jsem přistoupila k domu a zaklepala. Dveře neotevřely hned. Už jsem chtěla odejít, ale zámek klapnul — a na prahu se objevila žena, unavená, rozcuchaná, jako po dlouhém pláči.

Za její nohou se objevil tentýž chlapec.

Unikl mi ostrý vzlyk.
— Bože…

Ale to nebyl Adam.
Podobnost — strašidelná, téměř bolestivá. Ale to byly jiné oči. Jiný pohled. Jiný výraz tváře.

Žena si okamžitě všimla, jak jsem zbledla.
— Je vám špatně?
Zakývala jsem hlavou, ale slzy se mi valily.
— Můj syn… — nemohla jsem to vyslovit. — On… byl takový.

Bez slova ustoupila stranou.
— Pojďte dál.

Nechtěla jsem, ale nohy mě samy přenesly přes práh. Chlapec stál naproti. Vystrašený, ale zvědavý. Viděla jsem — to není on.
Ale to, jak držel ruku na zárubni… jak naklonil hlavu… to mě zasáhlo nejvíc.

Sedli jsme si s ní v kuchyni a já všechno povyprávěla. Poslouchala, nepřerušovala mě, a až nakonec řekla:
— Přestěhovali jsme se před měsícem. Jeho otec zahynul minulou zimu. A teď… i on někoho ztratil. Asi proto často stojí u okna.

Dívala jsem se na toho chlapce a přemýšlela:
Tady je, život. Staví před tebe cizí tvář, abys vzpomněla — tvé dítě se nevrátí.

Ale v jednom okamžiku ke mně přistoupil a tiše se zeptal:
— Teto, proč pláčete?

A poprvé za měsíc jsem se neodvrátila od něčí ruky.

Později jsme se s tou ženou začaly zdravit přes ulici. Někdy přináší něco pečeného. Někdy ho vyzvedávám ze školy, když se zdrží. Eva si s ním párkrát hrála — a zdá se, přestala čekat siluety v okně.

To není Adam.
Ale možná že mi svět tímto způsobem dal šanci znovu otevřít srdce — nezapomenout, ale přežít.

A stále přemýšlím: je správné pokusit se znovu žít, když uvnitř to stále bolí? Anebo se jen snažím nahradit to, co nahradit nejde?