Pozvala jsem 47letého muže na své narozeniny a on přišel bez dárku a květin. Jeho omluva byla horší, než jsem čekala…

Hodně jsem váhala, jestli ho mám na své narozeniny zvát nebo ne. Chodili jsme spolu jenom pět měsíců. Je starší než já, je mu 47. Seriózní, uvážlivý, rád opakuje, že «v životě není důležitý pozlátko, ale činy». Chtěla jsem věřit, že za touto dospělou zdrženlivostí je teplo.

Letos jsem se rozhodla oslavit narozeniny v restauraci. Malý sál, jen blízké kamarádky a on. Všechno jsem si zařídila sama. Rezervovala jsem stůl, zaplatila zálohu, vybrala dort. Koupila jsem si nové šaty, i když už jsem si dlouho nic nekoupila. Chtěla jsem vypadat krásně. Chtěla jsem se cítit milovaná.

Kamarádky přišly s kyticemi, s krabičkami a s teplými slovy. Objímala jsem každou a usmívala se. A pořád jsem se dívala směrem ke dveřím. On přišel pozdě.

Když konečně vešel, hned jsem si uvědomila — neměl v ruce nic. Žádnou tašku, žádné květiny. Vůbec nic. Klidně došel ke stolu, políbil mě na tvář a sedl si. Čekala jsem. Možná nechal něco v autě? Možná přijde překvapení později?

Nic se nedělo.

Potichu jsem se zeptala:

– Nezapomněl jsi něco?

Podíval se na mě s lehkým údivem a odpověděl:

– No vždyť máš všechno.

Řekl to tak jednoduše, jako by to byl logický argument. Jako bych se měla za tu otázku stydět.

Usmála jsem se. Protože okolo byli lidé. Protože jsem nechtěla dělat scénu. Protože jsem dospělá žena a «štěstí není v dárcích». Opakovala jsem si to celý večer.

Ale uvnitř něco se sevřelo.

Nejde o peníze. Nečekala jsem šperky nebo drahá překvapení. I jediný květ. Jeden. Koupený cestou. Jakýkoliv. Není to o ceně. Je to o pozornosti.

Celý večer seděl, jedl, pil a vyprávěl nějaké historky o práci. Když mi kamarádky dávaly dárky, on žertoval:

– Teď už si nic nemusíš celý rok kupovat.

Všichni se zasmáli, ale rozpačitě.

Když přinesli dort, sfoukla jsem svíčky a něco si přála. A v tu chvíli jsem pochopila, že si nepřeju cestování, ani zdraví. Přeju si, aby vedle mě byl člověk, kterému záleží na tom, aby mě potěšil. Jen tak. Bez vypočítavosti.

Po restauraci mě doprovodil domů. Žádné omluvy, ani náznak toho, že chápe, že mi to bylo nepříjemné. Naopak, řekl:

– Proč jsi tak tichá? Všechno přece dopadlo dobře.

Tehdy jsem poprvé upřímně odpověděla:

– Bylo mi to líto.

Povzdechl si.

– Jsi dospělá žena. Potřebuješ tyhle formalitky?

Formalitky.

Celou noc jsem nespala. Hlavou mi běhala ta věta. «No vždyť máš všechno». A najednou jsem pochopila, že to není o dárku. Je to o přístupu. O tom, že moje city jsou pro něj — formalita. Můj svátek — formalita. Moje radost — není prioritou.

Vzpomněla jsem si, jak mi nikdy nepřinesl květiny. Jak zapomínal zavolat zpět. Jak říkal, že «žena má být samostatná». A já jsem byla. Sama si vydělávám. Sama řeším problémy. Sama platím účty. Ale zrušila snad samostatnost právo být milovaná?

Druhý den mi napsal:
«Díky za večer. Bylo to chutné».

Bylo to chutné.

Ani slovo o mně. Ani slovo o tom, že to byl můj den.

A tehdy jsem pochopila, že když to teď přejdu, bude to jen horší. Dnes — bez dárku. Zítra — bez podpory. Potom — bez respektu.

Napsala jsem mu, že by bylo lepší, kdybychom to ukončili. Odpověděl stručně:

– Kvůli takové hlouposti?

Možná je to pro něj hloupost. Ale pro mě to byl ukazatel. Indikátor toho, jak mě vidí ve svém životě.

Nechci mít po boku muže, který si myslí, že pokud má žena «všechno», nepotřebuje nic. Ani pozornost. Ani úsilí. Ani péči.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Někdy si říkám, jestli jsem nejednala příliš přísně. Možná jsem to opravdu přehnala? Možná bych to měla brát jednodušeji?

Ale pak si vzpomenu, jak jsem seděla v restauraci v nových šatech, s úsměvem na tváři a těžkým pocitem v krku. A chápu: ne. Ten den jsem si prostě vybrala sama sebe.

Řekněte upřímně, dokázali byste v klidu přijmout taková slova na své narozeniny? Nebo je to pro vás také více než «formalita», ale ukazatel toho, jak moc vám na člověku záleží?