Poté, co už není maminka, jsem byla přesvědčena, že dědictví rozdělí rovným dílem. Dokud notář nevytáhl druhou obálku a nepřečetl první řádek…

Maminka odešla na konci listopadu. A i teď, když to píšu, chytám se při myšlence, že tomu stále nevěřím. Všechno bylo jako u mnoha jiných: nemocnice, unavení lékaři, tiché světlo na pokoji, potom pohřeb, potom stůl s cizími rukama a cizími slovy. A pak notář.

My tři jsme seděli naproti němu jako při zkoušce. Přečetl poslední vůli: vše se dělí rovným dílem mezi tři děti. A já si uvědomila, že se mi ulevilo. Ne proto, že bychom byli chamtiví. Prostě je to jednodušší: rovný díl znamená spravedlnost, není třeba přemýšlet, komu co více náleží, kdo častěji pomáhal, kdo méně volal. Už jsme začali pokukovat po sobě a v myšlenkách řešit byt, chalupu, účty.

A potom notář zvedl oči a řekl, že je ještě jeden dopis. Nesmí se otevřít hned. Pouze měsíc po pohřbu.

Tento měsíc byl zvláštní. Žili jsme jako na napnuté gumě. Zlobila jsem se: proč to dělá? Copak jsme si neprošli dost bolesti? Pak se zlost změnila ve vinu, protože ona nikdy nedělala nic jen tak. Setkávali jsme se zřídka, mluvili stručně. Každý měl svůj život, ale každý měl nyní i prázdnotu uvnitř.

O víkendech jsem chodila do jejího bytu zalévat květiny. A pořád jsem se dívala na příborník, kde ležely albumy. Neotvírala jsem. Bála jsem se, že tam najdu něco, co neznám. Bála jsem se, že i po pohřbu mě může překvapit.

Přesně za měsíc jsme opět seděli u notáře. Obálka byla silná, na ní její písmo. Ruce se mi třásly tak, že jsem se zlobila na sebe kvůli slabosti.

Uvnitř bylo několik stránek a jedna fotografie. Na fotce jsme byli tři úplně malí. A teprve když jsem se dívala pozorněji, uviděla jsem jednu detaily: jedno z dětí ji drží ne za ruku, ale za prsty, jako cizí dítě, na které ještě nejsme zvyklí objímat.

Psal jednoduše, jako když mluvila v kuchyni, když nechtěla plakat. V dopise nebyly žádné podmínky, ani výčitky. Jen pravda, kterou se neodvážila říct za života.

První: všichni zůstáváme dědici rovným dílem, protože nás miluje stejně.

Druhé: jeden z nás není její vlastní krev.

Hlavu se mi zatočila, jako by se otevřelo okno do chladné noci. Četla jsem dál a pochopila jsem, proč nařídila čekat měsíc. Kdyby to řekla za života, neposlouchali bychom. Hádat bychom se, obhajovali, obviňovali. Takhle nám dala šanci nejprve se vyrovnat se ztrátou a pak vyslechnout pravdu.

Vysvětlila, jak to bylo. Před mnoha lety měla sestru, která odjela pracovat do jiné země. A tam se stalo neštěstí. Za jednu noc zůstalo dítě samo. Maminka letěla za ním jako za svým. Poté zařídila opatrovnictví. A tehdy se rozhodla, že nás nebude dělit na „svoje“ a „cizí“. Protože děti nemají platit za chyby dospělých.

Prosila, abychom nehledali viníky. Neměřili lásku dokumenty. Neobraceli její smrt ve záminku k rozdělení.

A ještě jeden řádek zasáhl nejvíc. Napsala, že se celý svůj život bála jedné věci: že začneme dělit ne majetek, ale příbuzenství. Že někdo řekne: „ty nejsi pravý“. Že někdo odejde a nevrátí se. Připomněla, jak jsme po sobě navzájem nemocněli, jak seděla noc co noc u postelí, jak jeden z nás krmil druhého, zatímco ona prala.

Její dopis nebyl o tajnosti. Byl o strachu, že i po smrti se stane příčinou naší nenávisti.

Když notář zmlkl, v místnosti zavládlo ticho. Dívala jsem se na dva lidi vedle sebe a najednou jsem si uvědomila, že nevím, kdo z nás je „ne podle krve“. A v tu chvíli mě přemohl stud. Stud za to, že můj mozek už zkouší hádat. Za to, že uvnitř klikne jakýsi starý počítadlo: kdo má právo, kdo je blíž, kdo je „poctivější“.

Nehádali jsme se. Jen jsme se rozešli jako lidé po nehodě, kteří zatím necítí bolest, ale už chápou: přijde později.

Večer jsem vytáhla z šuplíku její šátek. Starý, měkký, s téměř neznatelným pachem jejích parfémů. Přitiskla jsem ho k tváři a pochopila, že nás znovu zachraňuje. I zpod země. Nenechala nám skandál, nenechala nám rozdělení, nenechala nám špínu. Nechala nám otázku, od jejíhož odpovědi závisí, zda zůstaneme rodinou.

A co si myslíte, co je důležitější po smrti matky: krev nebo ten, kdo tě držel za ruku, když jsi byl úplně sám?