Poté, co můj manžel odešel, jsem se bála dokonce pomyšlení na nové vztahy… dokud se jeho ruka nezachvěla na mých zádech…

Je mi padesát osm. Třicet dva let jsem byla manželkou klidného a spolehlivého muže. V sobotu opravoval všechno, co se dalo opravit, v neděli mi četl nahlas knihy. Odejít musel rychle. Od diagnózy do pohřbu uplynulo jen několik měsíců.

Po pohřbu zůstal byt, skříň s jeho košilemi a ticho, tak husté, že v noci nešlo usnout. Dcera mi volala každý den. “Mami, vyjdi si někam. Mami, nesedej doma sama.” Souhlasila jsem, ale zůstávala doma a ze zvyku uvařila čaj na dva šálky.

Uplynul rok. Pak ještě jeden. Jednoho dne dcera nezavolala, ale napsala: “Zapsala jsem tě na tanec. Pokud nebudeš chtít, nemusíš chodit, ale už jsem všechno zaplatila.” Chtěla jsem se naštvat. Místo toho jsem se rozplakala. Naposledy jsem tančila na svatbě dcery. S manželem. A tenkrát si stěžoval, že ho bolí nohy.

Na první lekci jsem přišla v černém, jako bych šla znovu na rozloučení, ne na tango. Bylo nás tam více žen než mužů, partneři se střídali. Instruktorka říkala: “Tanec je rozhovor. Důležité je poslouchat.”

Nepamatuji si první partnery. Zato si pamatuji, když jsem poprvé tančila s ním.

Vysoký, trochu shrbený, v měkkém šedém svetru. V jeho pohledu nebyl spěch. Když mi položil dlaň na záda a začali jsme valčík, cítila jsem zvláštní klid. Ne zamilovanost. Ale pocit, že mě vede, jako by předem věděl, kam chci jít.

“Tančíte dobře,” řekla jsem.

“Naučila mě to manželka,” odpověděl.

Začali jsme spolu tančit téměř pokaždé. Mluvil málo, ale každé slovo bylo promyšlené. Věděla jsem jen, že je dlouho sám.

Po pár týdnech jsem si uvědomila, že ráno v den lekce otevírám skříň a přemýšlím, co si obléknout. Vytáhla jsem zelenou halenku, kterou jsem nenosila od pohřbu. Pak jsem ji vrátila zpět. Příliš výrazná pro vdovu. Hloupá myšlenka. Ale upřímná.

Jednou večer jsme zůstali v sále sami. Tančili jsme pomalý tanec, když už ostatní odešli. Bylo ticho a klid.

V šatně jsem si oblékla kabát svým navyklým pohybem. Nejdřív pravý rukáv, pak otočení ramen, lehký sklon hlavy. Díval se na mě.

Pak tiše řekl:

“Víte, proč se mi s vámi tak dobře tančí?”

Mlčela jsem.

“Protože mi připomínáte ji. Ne obličejem. Pohybem. Oblékáte si kabát stejně jako ona. Skláníte hlavu, když posloucháte hudbu, stejně jako ona. První týdny jsem si myslel, že se zblázním.”

Nevěděla jsem, co cítit.

“Tančíte se mnou, protože se podobám vaší ženě?”

Zavrtěl hlavou.

“Ne. Tančím s vámi, protože chci tančit právě s vámi. Ale musel jsem to říct. Jinak bych se cítil, jako bych klamal.”

Zapnul mi horní knoflík kabátu. Stejně přirozeně, jako to kdysi dělal můj manžel.

V autě jsem dlouho seděla, než jsem nastartovala motor. Přemýšlela jsem o manželovi. O ženě, kterou jsem nikdy neznala. O tom, že gesta milovaných lidí pokračují v nás.

Příště jsem přišla v zelené halence. Jeho dlaň už se netřásla.

V neděli se mě dcera zeptala: “Tak jaké jsou tance?”

“Dobré,” odpověděla jsem. A dodala: “Opravdu dobré.”

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli mě vidí, nebo něčí stín vedle mě. Možná obojí. Možná láska nezačíná zapomněním. Možná začíná tím, že si pamatujeme, a přesto se rozhodneme jít dál.

Příští čtvrtek si koupím nové taneční boty. Červené.

Mohli byste znovu otevřít srdce, i když v něm stále žije vzpomínka na minulost?