Poté, co maminka zemřela, otec se oženil s její sestrou-dvojčetem. Na svatbě se ke mně babička naklonila a zašeptala: «Musíš zjistit pravdu o tom všem»…

Je mi 23 let. Moje máma zemřela při autonehodě a v ten moment se mi zhroutil svět. Byla pro mě vším. Rok po její smrti mě otec pozval na večeři. Byla tam i teta — mamčina sestra-dvojče. Otec se zhluboka nadechl a řekl: «Holčičko, zasnoubili jsme se. Brzy bude svatba. Chtěl jsem, abys to věděla první».

Byla jsem v šoku. Slova se mi vytratila. Vysvětlili mi, že po smrti mámy je smutek sblížil. Teta pomáhala doma, vařila, uklízela a podporovala otce. Časem se z péče staly city. Otec řekl, že život je příliš krátký, že se milují a nevidí důvod čekat.

Jako bych zkameněla. Někdy mi stále přišlo, že zapomínám dýchat, když myslím na mámu a na to, jak moc mi chybí. Chtěla jsem, aby byl otec šťastný, a přesvědčovala sebe, že možná takto se vyrovnává se ztrátou.

Svatba proběhla rychle. Sešla se rodina. Všichni se usmívali, gratulovali, radovali se. Seděla jsem stranou. Nezlobila jsem se — pouze mě vyčerpávalo, jak rychle šli všichni kolem dál. Tehdy ke mně přišla babička — matka mámy a tety — a sedla si vedle. Zeptala se mě, proč jsem tak smutná.

Řekla jsem jí, že nechápu, jak se to mohlo stát tak brzy po mámině smrti. Babička si těžce povzdychla. Její oči se zaplnily slzami. Vzala mě za ruku a zašeptala: «Holčičko moje, musíš zjistit pravdu o tom všem. Tvoje máma by chtěla, abych ti to všechno řekla. Musíme ihned ke mně domů — ukážu ti to».

Potiše jsme odešly ze svatby — popravdě, nikdo si toho ani nevšiml. Zavolaly jsme si taxi a jely k ní domů.

Babička mě zavedla do své ložnice. Otevřela starý dřevěný prádelník. Z hlubin šuplíku vytáhla zapečetěnou obálku. Zežloutlou. Se jménem napsaným na lícové straně. Písmo mámy. Srdce mi poskočilo.

Babička mi podala obálku. Ruce se jí třásly. «Tvoje máma to napsala měsíc před nehodou. Požádala mě, abych ti ji dala, až přijde čas. Myslela jsem, že ten čas je teď».

Vzala jsem obálku. Otevřela ji roztřesenýma rukama. Rozložila dopis. Hned jsem poznala mámino písmo. Začala jsem číst.

«Moje milá holčičko. Pokud tohle čteš, znamená to, že už tady nejsem. Vím, že tě to bolí. Odpusť mi, že jsem ti neřekla pravdu dříve. Ale nechtěla jsem, aby jsi strávila poslední měsíce ve strachu a ve slzách. Mám rakovinu. Poslední stádium. Lékaři mi dali tři až čtyři měsíce. Rozhodla jsem se neléčit. Nechtěla jsem, abys si mě pamatovala jako nemocnou, plešatou, umírající v nemocnici. Chtěla jsem ty měsíce prožít normálně. S tebou. S tatínkem. Jako rodina. Proto jsem nikomu nic neřekla. Kromě babičky. A kromě mé sestry. Požádala jsem ji o pomoc. Požádala jsem ji, aby se postarala o tatínka, až tu nebudu. Aby mu dala lásku. Byla jeho oporou. Podporou. Je jako já. Bude cítit, že jsem nablízku. Nechci, aby zůstal sám. Aby jsi zůstala bez rodiny. Moje sestra je jediný člověk, kterému důvěřuji natolik, abych jí svěřila svůj život. Svoji rodinu. Svoje muže. Neobviňuj ji. Neobviňuj tatínka. Dělají, co jsem je požádala. Mám tě ráda víc než cokoli na světě. Mamka».

Dopis mi vypadl z rukou. Slzy proudem tekly. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem mluvit. Jen jsem plakala.

Babička mě objala. Hladila mě po hlavě. Šeptala: «Měla tě ráda. Tak moc. Všechno si naplánovala. Dokonce i svoji náhradu. Aby jsi nezůstala sama. Aby jsi měla rodinu».

Plakala jsem nahlas. Vzpomínala na poslední měsíce s mámou. Jak se usmívala. Jak jsme se procházely. Jak mě objímala. Jak říkala, že mě má ráda. Věděla, že umírá. A mlčela. Abych netrpěla dříve.

Babička vytáhla ještě jednu obálku. «To je pro tvého tatínka. Požádala o to, abych mu ji předala v den jeho svatby s její sestrou».

Vzala jsem obálku. Vrátily jsme se na svatbu. Hosté se rozcházeli. Otec a teta stáli u východu, loučili se s příbuznými. Přistoupila jsem. Mlčky jsem podala otci obálku. Podíval se na písmo. Zblednul. Otevřel ji. Přečetl. Slzy mu tekly po tváři. Objala tetičku. Zašeptal: «Věděla to. Všechno věděla. Chtěla to».

Teta se rozplakala. Objala mě. Zašeptala: «Odpust’. Jen jsem plnila její přání. Požádala mě, abych se o vás postarala. O tebe. O tvého tatínka. Měla jsem ji ráda. Mám ráda vás. Nechtěla jsem zaujmout její místo. Jen jsem chtěla, abyste nezůstali sami».

Stáli jsme tam všichni tři. Plakali jsme. Objímali se. A já pochopila — máma neodešla. Jen nás svěřila do rukou někoho, komu důvěřovala nejvíc. Své sestry. Své odrazu. Abychom cítili, že je nablízku. Vždy.

Řekněte upřímně — udělala máma správně, když nám zatajila svoji nemoc? Měla právo plánovat náš život po své smrti? A lze odpustit otci a tetě, že se do sebe zamilovali, i když to bylo maminčino přání?