Postavili jsme dům na pozemku tchyně… ani jsme netušili, co nás čeká v budoucnosti…

Takové hlupáky jako jsme my s manželem by člověk hledal jen těžko. Dopadli jsme jako naivní děti kvůli vlastním rodičům. Ale nevadí…

Rok po svatbě maminka mého manžela na jedné z rodinných oslav slavnostně oznámila, že nám přenechává kus pozemku.

— Můžete s ním dělat, co chcete. Postavit si dům, nebo ho osázet bramborami. Ta země je vaše. 

Tento pozemek koupila manželova rodina před mnoha lety. Otec snil o tom, že bude žít ve svém domě. Koupil pozemek za městem a téměř začal stavět, když náhle zemřel na infarkt.

Tchyně se rozhodla nesplnit sny zesnulého manžela. Pozemek zůstal nevyužitý. Celá rodina tam zřídka jezdila a pokaždé litovala, že nemá kdo začít stavět dům.

A tak jsme se stali majiteli my s manželem. Pravda je, že vlastníci jsme byli jen formálně. Můj manžel se rozhodl, že nemá žádný smysl právně registrovat přechod vlastnického práva.

Tchyně to podpořila. Říkala, že až zemře, vše bude automaticky naše. Zatím ať prý užíváme jeho milované děti. 

Napadlo mě, že by bylo lepší ujasnit si naše pozemkové vztahy na papíře, protože člověk nikdy neví, co se může stát dál.

Ale manžel rozhořčeně řekl, že to jsou nesmysly. Má přece důvěru k matce a nemá smysl nás zrazovat. Takže jsem souhlasila.

O víkendu jsme s manželem jeli a zhodnotili ten náš majetek. Přemýšleli jsme, kolik bude stát stavba domu a jak to udělat rychle a relativně levně.

Je to krásné místo. Nedaleko je jezero, les a přitom jsou v obci obchody a dokonce lékárna. Cesta do města je skvělá. Byly pochybnosti kvůli zimě a jejím sněhovým bouřím, ale místní obyvatelé říkali, že technika sníh pravidelně odklízí a tím nejsou problémy.

Už uplynulo pět let od té doby. Nebudu dlouze psát detaily a stěžovat si na to, jak dlouho trvala stavba domu. Každý, kdo se někdy pustil do stavby na vlastní půdě, ví, že se může stát cokoliv.

Znalá stavební parta může odejít na neplánované prázdniny. Dodávka stavebního materiálu z obchodů se může občas zdržet o několik dní. A projekt vytvořený nejlepším designérem ve městě může mít zásadní nedostatky.

Ale zvládli jsme to. Postavili jsme svůj dům o rozloze 120 metrů čtverečních. Pěkný dvoupatrový dům dokonale zapadl do okolní krajiny. Uvnitř je obývací pokoj s kuchyní, dvě ložnice, dvě koupelny, hospodářská místnost a vytápěná garáž. 

Nechci říct, kolikrát jsme během stavby byli na pokraji rozvodu. Kolikrát jsme se jen hádali, ale až jsme se málem rozvedli. Kolikrát jsme byli zoufalí a mysleli si, že nic a nikdy nezvládneme.

Přátelé říkali, že postavit dům bez zkušeností je velmi obtížné. Dokonce i tchyně občas zavrtěla hlavou s pochybnostmi, když se na stavbu přijela podívat.

— Ještě i vaše vnoučata tu budou mít co dělat, — sdílela pochybnosti maminka manžela. 

Ale všechno dopadlo dobře. Stejná tchyně, která přijela na návštěvu krátce po dokončení stavby, obdivně vydechla a plácala rukama.

— Jste tak šikovní, děti. Mám z vás radost. A plánujete mít saunu? Určitě byste měli. Budu k vám v zimě jezdit se potit.

Celkově tedy vše bylo prostě skvělé. Až do chvíle, kdy asi před půl rokem na své narozeninové oslavě tchyně nevyřkla osudová slova.

— No, můj milý synu. Bydlel jsi na našem pozemku, nastal čas ustoupit místu pro sestru. Viktorie se za půl roku vdává. Mladí nemají kde bydlet. Vy jste využívali pozemek, teď je to její řada.

V místnosti zavládlo ohlušující ticho. Oči se mi z překvapení rozpustily. Podívala jsem se na manžela a dokonce mě vyděsilo. Myslela jsem, že má infarkt.

— Co tím myslíš, mami? — vymáčkl ze sebe můj muž.

Tchyně klidně vysvětlila, co tím myslí. Opustíme pozemek a dům. Místo nás na této zemi, tj. v našem domě, bude žít Viktorie, mladší sestra mého manžela. 

— Synku, co je na tom nepochopitelného. Viktorie přece potřebuje někde bydlet? Jsou mladá rodina, chci jim pomoci. 

Manžel se zeptal matky, kam bychom tedy měli jít my. Tchyně bezstarostně odpověděla, že to netuší, ale my přece umíme něco vymyslet.

— Jste už dospělí, silní. A Viktorie se právě teď dostává do dospělého rodinného života. Má teď to nejdůležitější období v životě.

Po těchto slovech muž tiše vstal a vyšel z místnosti. Já ho následovala. Hosté nás sledovali zmatenými pohledy. Doma manžel zuřil a hrozil přerušit vztahy s rodinou.

Ale ráno mi bázlivě řekl, že maminka možná má pravdu. Pozemek přece patří jí. A náš dům by byl skvělým svatebním darem pro sestru.

— A my si s tebou postavíme další dům, zkušenosti přece máme, — objal mě muž. Zuřivě jsem shodila jeho ruce.

A docela rezolutně řekla, že nechci nic dávat žádným sestrám. I když pozemek není právně náš, dům je náš. 

Budu to dokazovat u soudu a klidně nechť se celá jejich rodina na mě spikne. Ať je mi to jedno. Hlavní je spravedlnost.

Velmi prosím o radu. Co byste udělali na mém místě v této situaci?