Pošťák nosil dopisy do domu, kde už dlouhá léta nikdo nebydlel – dokud nenašel odpověď
Dům s číslem 12 na Elm Street byl už dlouho považován za opuštěný. Záclony v oknech vybledly, zahrada zarostla a poštovní schránka vrzala ve větru. Ale každý úterý tam dál chodily dopisy. Pošťák Michael věděl, že je to zvláštní. Roznášel poštu v této čtvrti déle než deset let a pamatoval si, jak jednou obyvatelé prostě zmizeli — neprodali dům, neodvezli nábytek, ani se nerozloučili.
Dopisy přicházely od různých odesílatelů: banky, katalogy, občas pohlednice. Michael nevěděl, proč dál přicházejí, ale podle pravidel je musel doručovat. Opatrně zasouval obálky do schránky, narovnal víčko a odcházel. Takhle to bylo roky.
Jednoho dne, za sychravého podzimního počasí, si všiml, že víčko schránky bylo pootevřené. Uvnitř ležela obálka bez známky, ale s ručně napsaným nápisem: “Pro něj”. Papír byl čerstvý, ne zažloutlý jako ostatní.
Michael se zastavil. Nebyla to běžná situace, ale obálku otevřel. Uvnitř byl pečlivě složený list papíru. Písmo bylo sebejisté, zaoblené:
> „Nevím, kdo jste, ale dál nosíte dopisy do domu, kde nikdo nežije. Vidím vás každý týden. Nepokládáte otázky, nepochybujete. Prostě je necháte. To je důležité. Myslela jsem, že svět na tento dům zapomněl. Ale vy si ho pamatujete. Děkuji. Pod tímto dopisem je klíč. Pokud budete chtít — vstupte. Jen se podívejte.”
Pod papírem skutečně ležel starý klíč. Michael se rozhlédl — ulice byla prázdná. Klíč podržel v ruce a rozhodl se: když ne teď, tak nikdy.
Dveře domu zaskřípaly, ale povolily. Uvnitř bylo zaprášeno, ale ne zpustošeno. Na stěnách visely fotografie, ve vzduchu byl cítit pach starého papíru. Na stole ležela hromádka dopisů, těch, které nosil. Každý otevřený. Vedle stála šálek a svíčka.
Ze stínu vyšla žena. Asi šedesátiletá, s šedými vlasy a vzpřímeným držením těla. Nebála se.
— Jsem Sarah. Toto byl dům mých rodičů. Vrátila jsem se, ale nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Dopisy byly to jediné, co mi připomínalo, že stále existuji. A vy… vy jste přinášel tohle připomenutí. Aniž byste věděl komu. Ale nepřestával jste.
Michael mlčel. To nečekal. Jen dělal svou práci. A stal se součástí něčího ticha, součástí něčí naděje.
Od té doby dál přicházel. Už ne jen jako pošťák. Jako přítel. Občas si dali čaj na zápraží. Někdy mlčeli. Někdy přinesl knihy nebo noviny.
Protože občas stačí jen pokračovat. I když nevíte, kdo čeká.
