Poslali mě do domova důchodců. A po roce mě chtěli vzít zpět. Ale bylo pozdě

Nezlobila jsem se. Opravdu. Když mě posadili do auta, složili tašku s věcmi a řekli:
— Mami, to bude lepší pro všechny.

Přikývla jsem. Bylo mi 78. Záda mě často bolela, paměť občas selhala a ruce se staly pomalé. Pořád jsem si poradila — ne jako dříve, ale poradila. Ale v jejich očích jsem se stala příliš «složitou». Snacha nevydržela mé dotazy. Syn se nervoval, když jsem zapomněla vypnout konvici. Neřvali. Jen se rozhodli.

Dům byl čistý, se zastřiženou zahradou a přátelskými sestřičkami. Můj pokoj — malý, s výhledem na parkoviště. První noc jsem nespala. Ne ze strachu, ale zvonění ticha, které znělo v uších.

Vnuci nepřijížděli. Syn volal jednou za měsíc. Říkal, že je velmi zaneprázdněn, že se určitě zastaví příští měsíc. Věřila jsem. Zpočátku.

Ale pak jsem začala žít. Pomalu, znovu. Našla jsem kamarádku na pokoji — Fredu, se kterou jsme večery popíjely čaj a smály se nad vlastními neduhy. Znovu jsem začala číst. Začala psát — básně, poznámky, vzpomínky. V domě pořádali lekce malování a já poprvé od svých šedesáti let vzala do ruky štětec. Ukázalo se, že stále mohu cítit krásu.

Uplynul rok.

Jednoho neděle se objevila rodina. Syn, snacha a vnuci. S květinami. S úsměvy. S frází:
— Mysleli jsme, že bys mohla bydlet u nás? Vše jsme znovu promysleli. Přece jen nás potřebuješ…

Pohleděla jsem na ně a poprvé jsem pochopila, jak jsme od sebe vzdáleni. Ne po kilometrech — po vnitřní vzdálenosti.

— Děkuji, — řekla jsem. — Ale já už jsem doma.

Oni mlčeli. A já se usmívala. Ne ze zatvrzelosti, ne jako trest. Jsem prostě už nechtěla být «nevhodná». Tady jsem byla sama sebou — ne povinností, ne stínem.

Několik týdnů po tom jsem dokončila tu akvarel, kterou jsem malovala pro Fredu: velká zahrada, polní kytice a žena v křesle u okna. Klidná, skutečná. Přesně tak, jak jsem sama chtěla sebe vidět.

Freda ji pověsila nad svou postel.

— To jsi ty, víš? — řekla. — Ty — jsi teplá. I když lidé to hned nepoznají.

A pak… všechno utichlo. V pokoji uklidili štětce, knihy, zbyla jenom ta malba.

Syn přijel znovu, ale o něco později. Dlouho stál u zdi, nic neříkaje.

Věříte, že se člověk může cítit doma tam, kde ho původně nečekali??