Poslala jsem bratrovi peníze na pomník pro naši maminku, a pak jsem zjistila, že nic neudělal a peníze jsou pryč

Poslala jsem bratrovi peníze na pomník pro naši maminku, a pak jsem zjistila, že nic neudělal a peníze jsou pryč.

Od té chvíle jsem přerušila všechny kontakty s bratrem i jeho ženou. Ti lidé nemají vůbec nic svatého – lžou, kradou od vlastních a Bůh ví, čeho jsou ještě schopni.

Z rodného města jsem se odstěhovala už dávno, protože jsem tam pro sebe neviděla žádnou budoucnost. Zůstala tam jen maminka a mladší bratr, s nímž jsem nikdy neměla dobrý vztah – odjakživa byl jen sobec, který myslel jen na sebe.

Ani po škole se nepostavil na vlastní nohy – seděl mámě na krku, tahal z ní peníze a neustále se dostával do problémů. Říkala jsem jí, ať ho vyhodí, ale ona na to neměla srdce.

Později si našel ženu stejné úrovně – jen základní vzdělání, žádné cíle v životě, jen touha se množit. Hodili se k sobě dokonale. Já jsem se alespoň radovala, že se bratře odstěhoval a mámu přestal denně trápit svým chováním.

Jenže maminčino zdraví už bylo zničené. Posílala jsem jí peníze na léky a léčbu, ale vydržela jen pět let. Pak už tu nebyla.

O její smrti jsem se dozvěděla až druhý den – prý bratr „nemohl najít moje číslo“. Ale když zjistil, kolik budou stát pohřební výdaje, našel ho okamžitě.

Samozřejmě jsem peníze poslala, ale na pohřeb jsem se nedostala – letenky se na poslední chvíli prostě koupit nedají. Do rodného města jsem dorazila až na devátý den po smrti, na mši za maminku. Organizaci i všechny náklady jsem vzala na sebe, i když bratr tvrdil, že to zařídí. Tušila jsem, že mu šlo hlavně o moje peníze, ale tehdy mi to bylo jedno – ztratila jsem nejdražší osobu svého života.

Po mši jsem odjela zpátky, ale bratr mě poprosil, abych zatím nic nedělala s maminčiným bytem, který jsme zdědili. „Manželka je těhotná, bydlíme v podnájmu, potřebujeme někde být aspoň rok, než se postavíme na nohy,“ říkal. Neprotestovala jsem, dokonce jsem přemýšlela, že mu byt nechám. Ale nahlas jsem to neřekla – a dobře jsem udělala.

Asi dva měsíce před ročním výročím bratrova smrt začal bratr volat. Říkal, že musíme postavit pořádný pomník, protože kříž nestačí. Peníze samozřejmě neměl – právě se stal otcem.

Poslala jsem mu částku, kterou chtěl. Dohodli jsme vzhled pomníku, a pak mi oznámil, že je hotovo. Poslal fotku, na které ale nebylo skoro nic vidět. Když jsem poprosila o lepší, řekl, že má starý mobil a víc to nejde. Nenapadlo mě, že by v tom lhal – myslela jsem, že aspoň tady má trochu svědomí.

Po měsíci jsem přijela do rodného města navštívit maminčin hrob. Ubytovala jsem se v hotelu. Bratr se začal vymlouvat, když jsem ho chtěla vzít s sebou na hřbitov. Nakonec jsem jela s maminkou kamarádkou.

A co jsem uviděla? Žádný pomník tam nestál. Jen ten samý starý dřevěný kříž. Hrob byl udržovaný jen díky té kamarádce.

Udělala jsem bratrovi scénu – vždyť jsem mu poslala peníze! Kde jsou ty tři tisíce?!

– „Nám byly potřebnější, mámě je to už jedno. Určitě by se radovala, že peníze šly na vnuka,“ ozvala se jeho žena.

Takovou drzost jsem ještě nezažila. Řekla jsem bratrovi, že prodám svůj podíl na bytě – a v té shnilé rodině vypukl skandál.

Ale já už své rozhodnutí nezměním. Maminka by to možná neschvalovala, ale bratr jí celý život seděl na krku a teď se ukázal jako naprostý ničema. Je mi úplně jedno, kde bude bydlet se svou „moudrou“ ženou a dítětem.

Podepsala jsem smlouvu s realitní kanceláří, upozornila na možné problémy a nechala svůj kontakt. S bratrem už nechci mít nic společného. Pro mě je mrtvý.